Když jsem si přečetla již zmiňovaný článek, docvaklo mi, že jsem zaplňovala díru po chybějící lásce. Díky terapiím vím, že velkou roli pro vznik mých poruch příjmu potravy hrálo to, že jsem strávila dětství v samotě, pocitu neporozumění a strachu, že jsem na všechno sama. Ve skutečnosti to tak asi nebylo, ale já jsem se tak cítila a to bylo podstatné. Chyběla mi láska od rodičů! Já vím, že mě mají rádi, ale nikdy mi to nedali najevo a moje malá dětská dušička to necítila. Vždy jsem žila ve stínu svého staršího bratra, vždy jsem byla ta, co se přizpůsobila, vždy jsem byla ta, co raději mlčela. Bála jsem se, aby se mi brácha nevysmál, bála jsem se přidělávat mamince starosti, bála jsem se udělat chybu, bála jsem se jít domů, když jsem dostala ve škole trojku, bála jsem se říct, že se večer sama v pokoji bojím, bála jsem se všeho… A proč? Protože jsem necítila, že se mohu na rodiče spolehnout, že mě zachrání, že mi pomohou. Bála jsem se, že je zklamu a že mě nebudou mít rádi, že mě už nikdy neobejmou. Vždy, když jsem něco chtěla nebo potřebovala, bylo to, jako bych byla na obtíž. Těžko se jde za maminkou s tím, že bych byla ráda, aby se mnou zůstala v pokoji, než usnu, protože se tam bojím, když jsem si byla jista, že mi jen důrazně a racionálně vysvětlí, že se nemám čeho bát. Prostě neměla čas. Nebo náladu? Pro mě bylo lepší snášet strach než si opět vyslechnout odmítnutí, které vyvolávalo strach, že mě nemá ráda.
Dodnes si pamatuji i to, že když jsem třeba něco rozbila a věděla jsem, že se rodiče budou zlobit, začala jsem raději hned brečet, protože jsem doufala, že mě vezmou na milost, obejmou a řeknou, že se nic neděje. Nikdy se tak nestalo. U nás se objímalo jen v situacích, když se nic zásadního nedělo, což mě o lásce zřejmě nepřesvědčilo. Bylo to takové falešné. V situacích, kdy jsem nejvíc potřebovala držet za ruku, vždy přišla jen sprcha slov a vysvětlování. Máma stála vedle mě a křičela (tedy důrazně vysvětlovala, jak ona tomu říká) a já plakala. Právě toto jsem si nedávno velmi citlivě uvědomila, když se takto moje máma (babička) zachovala k mé starší dceři, která brečela. Chtěla si něco vydobýt a moje máma na ní začala křičet. Myslela to dobře, ani jí neříkala nic hrozného, ale křičela a svým způsobem jí vyhrožovala. Když jsem ji zastavila s tím, že si nepřeji, aby na ní řvala, že přesně to dělala mě a že jsem to nenáviděla. Řekla mi, že ji přece musí překřičet. A tak jsem si vzpomněla na tu malou Alenku, která seděla, plakala, poslouchala křik maminky, od které chtěla jen lásku a pochopení a cítila se sama, opuštěná, odmítnutá, zoufalá…
Ano, toto byly i pocity, které provázely mé přejídací záchvaty. Není pak divu, že kdykoli jsem něco pokazila, někdo mě zkritizoval nebo mi za něco vynadal, vedlo to k přejedení, protože právě tyto pocity, jsem zajídala. Byly pro mě nesnesitelně bolestné!
Zkuste se vžít do dušičky toho dítěte. Já vím, že dětský pláč, vztekání a křik je občas nesnesitelný. Zažívám to s mými dcerami takřka denně. Vím, jak je těžké zůstat klidná a empatická, ale po situaci, kterou jsem Vám popsala v předchozím odstavci, jsem si uvědomila, jak je to důležité. Dítě, když pláče, tak opravdu řeší pro něj důležitý problém. I když nám se to zdá jako hloupost nebo máme pocit, že nám to dělá na truc, není to tak. Pro dítě je v tu chvíli životně důležité dostat tu červenou lopatku, kterou si zrovna vzal jeho sourozenec, je důležité i to, že se chce koukat na pohádku, když Vy ho táhnete po smyku do vany, dokonce i to, že si chce vzít holínky místo tenisek. A pokud máte pocit, že Vám dítě dělá jen naschvály, možná Vám tím chce jen něco říci. Třeba chce Vaši pozornost, třeba žárlí na mladšího sourozence, třeba si potřebuje vyzkoušet, kde jsou jeho hranice…Psychologové tvrdí, že děti do šesti let nezlobí jen tak, že se za tím vždy něco skrývá. Jestli tak je či ne se můžeme jen dohadovat, ale proto to všechno nepíši. Zkuste si zavřít oči a vžít se do dušičky toho drobečka, který řeší ten životně důležitý problém. Je nešťastný, protože ho nemůže vyřešit, možná ho to štve, možná má strach, možná je mu to líto, ale každopádně je zoufalý a bezradný. Asi by také očekával, že ho zachrání maminka, pomůže mu nebo ho alespoň podpoří, aby se cítil lépe…ne, místo toho přijde křik, odmítnutí, neláska. Nebo dokonce: „Neřvi, nemáš proč!“ Já slýchávala i: „Neřvi, nebo ti ještě přidám, ať máš brečet proč!“ Dokážete si představit, jak se takový bezmocný drobeček cítí? Já ano, já si to mnohokrát prožila. Bylo to hrozné, bolestné, ale jsem ráda, že jsem si uvědomila, že to takto svým dětem dělat nechci. Díky mami, vím, že jsi to nemyslela zle!
Pokud si to stále ještě nedokážete uvědomit, tak si zkuste vzpomenout na nějakou situaci, kdy jste brečeli vy. Jakoukoli, třeba na pohřbu, nebo když Vás něco opravdu hodně bolelo. Jak by se Vám líbilo, kdyby na Vás ještě někdo spustil: „Neřvi, můžeš si za to sám. Nemáš dělat blbosti.“ Asi by Vám to moc nepřidalo, že? A přesně to občas děláváme našim dětem!
Utěšování sladkosti
Já si navíc s dětství pamatuji, že mě často utěšovali tím, že mi dali něco sladkého. Od malička jsem milovala jídlo. Čokoládka vždy zabrala. A byl klid. Já na své trable zapomněla (tady na chvíli) a rodiče nemuseli nic řešit. Víte co mě to ale dalo pro život? Jednu dost nehezkou asociaci a tou je- když je problém nebo mě něco bolí či trápí, vyřeší to čokoláda. Ano, naučila jsem se tím odkládat své emoce a zajídat je sladkostmi. Ideální podklad pro psychogenní přejídání nebo bulimii a v podstatě i pro anorexii, která je často určitým způsobem sebepoškozování („Cítím se špatně, ale nic si nedám. Jsem špatná, tak si to nezasloužím. Až zhubnu, bude to fajn“). Poruchy příjmu potravy jsou psychické choroby, které jsou prostě výkvětem nezpracovaných emocí, které se v nás hromadí, hromadí, hromadí, až jednou přetečou. U někoho vznikne závislost na alkoholu, u někoho deprese, u někoho anorexie… Utěšování jídlem má tedy hned tři špatné aspekty:
- Potlačuje emoce, které se v dítěti hromadí jako časovaná bomba.
- Učí je, že na bolest a trápení pomůže jídlo.
- Druhotně děti učí pocitu, že pro maminku nejsou důležité, když nemá čas je ani obejmout a pochovat při trápení. (tj. buduje pocit nelásky)
A co tedy místo jídla a sladkostí? Přece milující náruč, pochopení, podporu a pomoc.
Rozhodně tu nechci tvrdit, že máte dětem vše dovolit. Nebo dokonce přejít to, že udělali něco, co jsme jim zakázali. To ani náhodou. To s projevem lásky nemá nic společného. Děti musí vědět, že ne všechno mohou dostat a že jsou nějaká pravidla, která se dodržují. Ale také potřebují vědět, že i když zlobí, tak se na nás rodiče mohou spolehnout a že je máme rádi. Reagujte na pláč empaticky a klidně. Až se dítě uklidní, můžete si vše vysvětlit. Vyplatí se to!
Zabavování jídlem
V průběhu psaní tohoto článku jsem si uvědomila ještě jednu věc, která s tématem souvisí, a to je zabavování dětí jídlem. Možná to není tak časté, jako utěšování sladkostmi, ale u nás se to provozovalo dost pravidelně. „Ujel nám autobus, tak pojď, půjdeme si dát něco do cukrárny“ nebo „Koupím ti pohár v mlíčňáku a počkáš tam, já musím do práce.“ Vidím to i opět ve spojitosti s mými dcerami a babičkou. Holky si vyžadují pozornost a chtějí, aby se jim babička věnovala. Ona ale právě třeba vaří a nemůže. A tak jim dá nějaké jídlo nebo sladkost, aby se tím zabavily. Já po terapiích, které jsem absolvovala, vím, že u mě za tímto bylo schováno nejen to, že nuda se zahání jídlem, ale i určitý pocit samoty či odstrčení (nelásky) se zahání jídlem.
Asi byste si teď nejraději přečetli nějakou univerzální radu, jak se tedy zachovat jinak. Nevím! Já se vždy snažím, pokud to jen trochu jde, zapojit je do činnosti, kterou právě dělám. Nebudu zastírat, že je to ale občas těžké a otravné, protože s dětmi za zadkem, člověk všechno dělá 3x tak dlouho a to nemluvím o tom, že když s nimi třeba vařím, tak mě pak čeká generální úklid kuchyněJ
Možná si teď říkáte, co to ta Alena zase plácá. Jak si tím může být tak jistá. Co ona o tom ví. Vždyť jsou její děti ještě malé. Ano, jsou a sama netuším, jak jejich výchova jednou dopadne. Moje snaha je vyvarovat se věcem, které u mě samotné vedly k psychickým potížím a poruchám příjmu potravy. A jak to vím? Díky EFT terapiím. Ty mi otevřely oči v mnohých věcech. Nejintenzivnější terapie, kterou jsem v tomto ohledu podstoupila, byla ta, na které jsme se věnovali tomu, jak jsem se cítila jako malá. Vžila jsem se do malé Alenky a musím říci, že tak silné emoce jsem dlouho necítila. Byla tam právě ta samota, upuštění, strach, že jsem na všechno sama, touha po vstřícném objetí. Byla tam ta prázdnota, kterou jsem zajídala!
A proto všechno, co jsem si díky této terapii uvědomila, bych Vám chtěla dát tři rady, pro prevenci poruch příjmu potravy či jiných závislostí:
- Neutěšujte své děti sladkostmi (vyvolává to pocit nelásky)
- Nezabavujte je jídlem (vyvolává to pocit opuštění a nelásky)
- A především jim dejte lásku, protože závislosti vznikají tam, kde chybí láska!
Nejsou to samozřejmě jediné kroky nutné pro prevenci poruch příjmu potravy. Do jejich vzniku vstupuje velmi mnoho faktorů, a to i těch, které mi rodiče neovlivníme, ale rozhodně tím nic nezkazíte! Držme si palce, ať naše děti nemusí prožít to, co my v bludném kruhu poruch příjmu potravy,
Alena