Dobrý den, po nějaké době Vás opět zdravím ze své školy sebevědomí. Každý Vám teď nejspíše přeje krásné a pohodové Vánoce. To mám pochopitelně v plánu také, ale především bych Vám ráda napsala něco dalšího o sebevědomí, protože je ideální doba na další zamyšlení nad tím, jak na tom Vy a Vaše sebevědomí jste. Blíží se Vánoce a ty většina z nás tráví s rodinou, tedy zároveň s těmi, kteří na naše sebevědomí mají a měli přímý vliv. Ráda bych navázala na to, kde jsme minule skončili. Trvalo mi poměrně dlouho vytvořit tento článek, a proto Vám raději připomenu hlavní myšlenky minulých článků. Už víme, že sebevědomí je to, jak nahlížíme sami na sebe, jak se vnímáme, jak si věříme, jak jsme se sebou spokojeni. Také víme, že ovlivňuje kvalitu našeho života snad ve všech směrech, protože vlastně určuje, jak se cítíme a druhotně i jak se chováme. Pokud máte zdravé sebevědomí, nebojíte se pustit se do nových věcí, proto mnohem jednodušeji dosáhnete svých cílů a úspěchu.

Také jsme se již naučili, že každý z nás se narodil se 100% sebevědomím, ale vlivem nejen našeho nejbližšího sociálního prostředí, jsme o něj více či méně mohli přijít a možná i dokonce stále přicházíme. Sebevědomí se totiž utváří celý život. Především naši rodiče nám svou výchovou utváří tzv. „nápisy na zdi“, neboli přesvědčení o nás samých. Tyto „nápisy“ pak vedou k určitým pocitům, postojům a v důsledku pak k určitému chování v určitých situacích.

• Např. rodiče vám často říkali:“ Podívej se, jak vypadáš. Nikdo si tě nevezme.“ Pokud to opakovali dostatečně často, pravděpodobně jste tomu uvěřili a vytvořili si přesvědčení „Jsem ošklivá, nemohu se nikomu líbit!“ k tomu pak vznikl postoj: nemá cenu se snažit hledat si partnera, vnitřní pocity: lítost, beznaděj, méněcennost, pocit nepřijetí a samoty… chování: stud navázat jakýkoli kontakt s druhými lidmi, vyhýbání se bližšímu kontaktu… Kvalitu Vašeho života to ovlivní pravděpodobně tak, že jste stále samy, toužíte po lásce, partnerství nožná i rodině, a stále nic!

Nejlepší na tom všem je, že se s tím vším dá pracovat a všechno ještě zachránit J

Dnes se podíváme podrobněji na souvislost sebevědomí a poruch příjmu potravy. Myslím, že není debat o tom, že jakákoli porucha příjmu potravy souvisí s tím, jak nahlížíme samy na sebe, na své tělo, jak se máme rádi. Možná by se dalo říci, že se jedná o narušené sebepřijetí, což je podstatná součást sebevědomí. Nedokážeme přijmout samy sebe, protože jsme si vytvořili přesvědčení o tom, že jsme špatní (oškliví, tlustí…). Hodně zjednodušeně by se dalo také říci, že nemáme rádi samy sebe, cítíme se nedokonalí a druhotně máme pocit, že nás nikdo nemůže mít rád s takovým tělem, jaké máme. Kromě nízkého sebevědomí se tedy prohlubuje jakýsi deficit z přijetí, o kterém jsem Vám také psala v předchozích článcích.

Je důležité si uvědomit, že vždy chceme být krásní, dokonalí, schopní…pro někoho. Negativní nahlížení na sebe samé, a tedy v důsledku nesebepřijetí, je vždy způsobené na základě toho, co se děje kolem nás. Nikoho by jen tak nenapadlo, že není dost dobrý, když by mu to nedával najevo někdo druhý. Ze zkušenosti s mými klientkami a dokonce i své vlastní si troufám říci, že většina dívek s anorexií má více či méně narušený vztah s otcem. Může to být způsobeno tím, že tatínek odešel od rodiny, tím, že na Vás měl nepřiměřené požadavky například ve škole, tím, že často poukazoval na svou dokonalost a srovnával Vás s ním nebo s někým jiným „dokonalým“, nebo třeba i tím, že Vám dal najevo, že si přál kluka místo holky nebo, že z Vás chtěl mít hudebního virtuóza a Vy jste na hudbu „hluchá“ jako já (tzn. jako polenoJ. Pokud to tak nějak bylo i u Vás, od malička jste vlastně pociťovala, že nejste pro tatínka dost dobrá a udělala byste cokoli, abyste se mu zavděčila, aby Vás měl rád. A jak to souvisí s Vaším sebepřijetím? Jednoduše. Když nejste dobrá pro tátu a on Vás nepřijímá pozitivně, nemůžete být dobrá ani pro sebe, a tedy se ani nemůžete přijmout. Pro koho chcete být dokonalá? Kdo Vás nepřijímá takovou, jaká jste?

Já za sebe musím říci, že moje poruchy příjmu potravy byly celé o tom, že jsem měla pocit, že mě nemají rodiče rádi, že nejsem dost dobrá pro svého otce, že jsem k ničemu. Toto hluboké přesvědčení vzniklo na základě mnoha „nápisů na zdi,“ které mi rodiče mnoho let, v podstatě v dobré vůli, psali na zeď. To ale není jediný důvod vzniku poruchy příjmu potravy. To je samozřejmě mnohem složitější. Toto všechno je jen dobré podhoubí, ze kterého se na základě různých životních situacích nemoc vytříbí. Obvykle je to dokonce řetězec událostí. Tím, že nejsme dost dobří a rodiče nás nemají rádi, to všechno jenom začíná. K tomu se přidá šikana ve škole, zlomené srdce, nějaký neúspěch, ztráta milovaného člověka…a všechno se to střádá krůček po krůčku, až to nakonec „vybouchne.“ U někoho vznikne závislost na cigaretách nebo alkoholu, u někoho deprese, u někoho závislost na jídle (psychogenní přejídání) u jiného anorexie nebo bulimie.

Problém totiž je ještě jeden. V předchozích článcích jsem obviňovala ze vzniku špatného sebevědomí rodiče, ale pravdou je, že i my samy si umíme ubližovat, obviňovat se z něčeho, za co ani nemůžeme, i my si shazujeme vlastní sebevědomí, a to především v útlém dětství, kdy si určité věci ještě neumíme vysvětlit, jen víme, že se nám nelíbí. Děti neumí obviňovat druhé, děti hledají problém vždy v sobě. Děti se dokonce ani neumí litovat, litují vždy druhé. Teď asi vůbec nevíte, o čem mluvím. Pojďme si to opět vysvětlit na příkladu. Malé dítě přirozeně miluje své rodiče. Ti se často hádají nebo se dokonce rozejdou. Dítě přirozeně strádá z odchodu milovaného tatínka nebo třeba lituje milovanou maminku, protože na ni táta křičí. Zároveň je moc malé na to, aby si uvědomilo, že je to prostě problém rodičů a hledá chybu u sebe. Dítě viní sebe za to, že tatínek odešel i za to, že maminka pláče nebo je smutná. A právě touto uměle vytvořenou vinou si samo sobě utváří špatné mínění o sobě samém, a tedy i dělá trvalé rýhy ve svém sebevědomí. (Tedy trvalé, pokud na svém sebevědomí nezačne cíleně pracovat). Vznikají tak přesvědčení o tom, že tatínek odešel, protože jsem zlobivý kluk; maminka pláče protože se špatně učím…..

Jedním z těchto způsobů jste pravděpodobně došli i ke svému špatnému sebevědomí a sebepřijetí a postavili jste si dobrou základovou desku pro budoucí vznik poruchy příjmu potravy. To co bylo konečným spouštěčem, to je hodně různé. Možná Vám kluk, kterého tajně milujete, řekl, že byste mohla pár kil shodit, možná jste zažila šikanu, možná Vám umřela milovaná osoba, možná jen nezvládáte požadavky ve škole nebo možná něco úplně jiného. S určitostí Vám ale můžu říct, že to byla nějaká složitá životní situace nebo spíše jejich řetězec.

Proč Vám to všechno píši je, abyste pochopili, že člověk s dostatečným sebevědomím zvládá těžké životní situace lépe. Má tedy větší pravděpodobnost, že se jim choroby tohoto typu vyhnou. Proč? Představte si třeba, že Vás spolužáci na střední škole začnou šikanovat. Krom toho, že Vám ubližují fyzicky, dávají Vám najevo, že jste třeba tlustá, ošklivá nebo jiným způsobem nedokonalá a horší než oni. Pokud byste měla dostatečné sebevědomí, pravděpodobně by k takové situaci ani nedošlo, protože pro šikanu jsou vždycky vybíráni ti, kteří působí zranitelně a tedy jako lehká kořist, ale i tak. Co v takové situaci udělá člověk se sebevědomým? Ví, že to není pravda, brání se, nenechá si to tak jednoduše líbit a hlavně ví, že může přijít za milujícími rodiči a říci jim o všem. Ví, že ho obejmou, projeví mu lásku a přijmou ho bez výhrad i s tímto problémem. Ví, že udělají maximum pro to, aby mu pomohli. Možná i rodiče školáka s nízkým sebevědomím by udělali maximum, ale onen šikanovaný si to prostě nemyslí, bojí se přiznat, že je obětí šikany, možná se za to i stydí, bojí se, že ho kvůli tomu zavrhnou. O pomoc si neřekne. Ale především, jedinec s nízkým sebevědomým bude všem posměškům spolužáků věřit a nechá si dělat další šrámy na svém sebevědomí. Přijme roli trpitele, i když je to pro něj vnitřně hrozně těžké. A pokud se mu posmívají ohledně velikosti jeho pozadí, rozhodně udělá všechno pro to, aby to přestalo = ANOREXIE.

A nechtěl náhodou tatínek takovéto nešťastné osůbky, aby byla úspěšnou atletkou, což se nepovedlo, protože na to nedostala v genech vhodnou postavu? Nekomentoval otec „usurpátor“ často své okolí z hlediska krásných štíhlých postav? Nedržíval dokonce i on sám diety nebo nechodíval běhat, když přes svátky přibral byť jen jediné kilo? Možná! A možná to bylo úplně jinak.

Cílem tohoto článku není rozklíčovat za Vás Váš příběh poruchy příjmu potravy. To musíte Vy sama nebo s terapeutem. Cílem tohoto článku je, abyste si uvědomili důležitost „léčby“ sebevědomí při procesu léčby poruchy příjmu potravy. Dokud nedokážete přijmout samy sebe, budete se motat v tom začarovaném kruhu pořád dokola. Na druhou stranu, až se začnete milovat, poznáte, jak je život krásný. To Vám slibuji.

1. Úkol ze školy sebevědomí

Už jste si našli své díry v sebevědomí a „nápisy na zdi“ spolu s přesvědčeními, které na jejich základě vznikly. Dnes se trochu odchýlíme, využijeme blížících se Vánoc, které většina z nás tráví s rodinou, a tedy s těmi, kteří se na našem sebevědomí dost možná podepsali. Když budete s těmito „viníky“, bude se Vám nejlépe hledat Váš „deficit v přijetí.“

Zodpovězte si na následující otázky:

• Má mě maminka plně a kompletně ráda, mohu se na ni ve všem spolehnout?
• Má mě tatínek plně a kompletně rád, mohu se na něj ve všem spolehnout?
• Cítíte se dobře, když Vás rodiče obejmou a dávají Vám najevo lásku nebo to berete jen jako nutnou přetvářku? Dělají to vůbec alespoň o Vánocích?

Pokud na tyto otázky odpovíte „Ano“, gratuluji a nemá smysl v úkolu pokračovat. Problém bude jinde.

Nyní už zkuste odpovídat jako Vy, když jste byla malá. Netahejte do toho racionálno dospělosti!

• Zamyslete se, co si pamatujete do tří let? A co do šesti? (Jaké to bylo u Vás doma, jaká byla Vaše role, jste spokojené dítě? Co rodiče, babička s dědou, školka, kamarádi? Mají na Vás rodiče dost času? Přiděláváte jim jen starosti? Slyšeli jste někdy od rodičů, že jste hodná a ještě, že i Vy jim nepřiděláváte tolik starostí jako bratr.) Napište vše, na co si vzpomenete. V podvědomí se uchovávají jen silné vzpomínky plné emocí. Takové pak mohou mít vliv na Vaše sebevědomí.
• Hádají se rodiče? Litujete Maminku nebo tatínka. Křičí tatínek na maminku? Máte o maminku strach? Křičí na Vás?
• Žije s Vámi tatínek i maminka? Popř. proč s Vámi nežije? Nesete za to vinu?
• Jste dost dobrá pro maminku/ tatínka? Přijímají Vás takovou, jaká jste? Co Vám vyčítají? Co konkrétně? Jak a kdy Vám to dávají najevo?
• Kdo říká, že jste tlustá? Co přesně říká? V jakých situacích to říká? Jak se při tom cítíte?

Rada na konec: Pokud by to nešlo, vezměte „nápisy“ z minulého úkolu a hledejte k nim pocity. I tak můžete svůj deficit rozklíčovat. A nezapomeňte, nejste to Vy, kdo řeší tento úkol, je to ta malá holka, kterou neměli dostatečně rádi. To ona to prožívala!

Doufám, že se Vám podařilo rozklíčovat alespoň něco z toho, co druhotně připravilo vhodnou půdu pro vznik budoucí poruchy příjmu potravy. Možná tu spojitost díky tomuto článku vidíte, možná ne. Důležité je uvědomit si, že v dětství pravděpodobně vše nebylo ideální, i když Vy jako dítě jste samozřejmě své rodiče vnímali jako idoly. Neobviňujte se, oni to pravděpodobně mysleli dobře. Berte to jako uvědomění a potenciální témata ke zpracování s terapeutem. Já pro Vás již brzy zveřejním informace o EFT kurzu, který pro Vás připravuji s jednou úžasnou terapeutkou. Náš kurz bude zaměřen přesně na tato témata, takže nezoufejte, pokud si nevíte rady, kam dál J

„Přeji Vám krásné, poklidné Vánoce plné pohody, lásky a především, abyste si je užili i s jídlem, které k nim neodlučitelně patří. Přeji Vám Vánoce provoněné cukrovím, vánočkou, svařeným vínem i smaženým kaprem se salátem bez strachu výčitek a s chutí,“

Vaše

   Alena