Již několikrát se mi stalo, že jsem se dostala do křížku s matkami, které začali pozorovat projevy některé z poruch příjmu potravy u své dcery. Když jsem se s nimi o těchto nemocech začala bavit a vysvětlovala jim, že problém není v jídle ale v hlavě, že přístup k jídlu je jen důsledek psychického strádání, tak ještě byly ochotny souhlasit. Na mé tvrzení, že důvod je třeba hledat již v dětství, a velkou roli hrálo jistě i nejbližší sociální prostředí čili rodina, byla jejich reakce již jiná: „My jsme normální rodina. Naše manželství funguje už dvacet let. My jí máme rádi a ona to ví. Tam problém být nemůže!“

Vždy mě tato reakce srazí na kolena. Chci jim pomoci a oni odmítají spolupracovat, protože jejich ego nedovolí připustit i vlastní díl viny. Mým cílem není nikoho vinit ani kritizovat. Mým cílem je pomoci těm nešťastným dívkám. A to je i důvod, proč jsem se rozhodla napsat tento článek, ve kterém se pokusím přiblížit jednu z mnoha častých „chyb“, kterou mohou rodiče nechtějíce dělat v přístupu ke svým dětem, a která může druhotně podpořit i vznik poruchy příjmu potravy. Tím jsem si jista, protože u mě to tak bylo…

Rodiče nemusí být nutně rozvedeni ani nemusí otec pít nebo děti pravidelně odměňovat výpraskem, aby jejich výchova podpořila podklad pro poruchu příjmu potravy. Jsem přesvědčena o tom, že každý z nás potřebuje pocit jistoty a bezpečí, a to nejen v dětství. Asi nikdo z nás si nepamatuje, jestli ho jeho maminka vzala do náručí, když k ní natahoval ručičky jako malé bezbranné miminko. Nepamatujeme si ani to, zda nás nechávali plakat v postýlce. Pravděpodobně si nevzpomínáme ani na to, jestli rodiče na naše vztekání reagovali křikem či dokonce naplácáním na zadek. Ale vývoj nezastavíme a už v tomto věku se vyvíjí psychika dítěte. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se to malé dítě cítí, když touží po mámině náruči, protože se zrovna cítí samo nebo ohroženo, a ona ho v té samotě nechá? Ať už zrovna nemá čas, náladu či upřednostnila potřebu druhého dítě.  Napadlo Vás, jaké je pro to bezbranné batole těžké zvládnout a vyrovnat se s pocitem samoty či strachu, když ani neví, zda se může spolehnout, že se pro něj vůbec někdy vrátíte? A co teprve když řeší životní problém typu, že chce být na hřišti, protože tam má zrovna moc důležitou práci s pískovými bábovkami, a Vy ho nepochopitelně nutíte k odchodu domů na oběd? Brání se pláčem a vztekáním a místo empatického pochopení a domluvy se dočká bolestivého výprasku, křiku a výhružek?

Také jsem máma a vím, že není jednoduché vždy udělat vyhovující kompromis, aby obě strany byly spokojené. Moc dobře vím i to, že jsou děti klidnější, pohodovější a zároveň náročnější, vzpurnější a výbušnější. I já mám dvě a je každé jiné. Chápu to, že i maminka může být (pravděpodobně často je) unavená. Role matky není jednoduchá. Naše potřeby jdou často stranou, nemáme čas se ani v klidu najíst, dojít si na záchod, natož si na chvilku sednout a jen tak odpočívat nebo dělat něco, co nás baví. Otec vyčerpaný z práce se asi také musí dost přemáhat, aby ustál věčné odmlouvání a výmysly své ratolesti.  Žádní normální rodiče nechtějí pro své dítě nic špatného a mají ho i bezmezně rádi, jen třeba kopírují výchovné návyky, které se naučili během svého dětství. Jak jinak! Škola výchovy neexistuje. Děláme to nejlépe, jak umíme!

Každý z nás si určitě během dětství a mládi uvědomil některé věci, které mu na chování rodičů nevyhovovalo. Možná jste si i řekli, že to svým dětem nikdy dělat nebudete. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to, co nám nejvíce způsobovalo traumata a psychické strádání si racionálně neuvědomíme. Dítě neví, jak je to správně a do určitého věku jsou pro něj tatínek a maminka něco jako bohové. A bohové přece nedělají nic špatně!

I já jsem vždy říkala, že jsem měla krásné dětství. Až díky psychoterapii jsem si uvědomila, že to nebylo úplně idylické. I mě rodiče stylem výchovy napomohly ke strachům, pocitu nejistoty, nepřijetí a nelásky ba dokonce k neustále potřebě se za něčím hnát, někomu dokazovat své kvality a především nemít ráda sama sebe. O mém sebevědomí ani nemluvím! A víte co, jsem si jista, že to naši tak nechtěli. On také na naši rodinu nahlíží jako naprosto fungující, normální, láskyplnou, materiálně zajištěnou…Myslím, že to tak vnímá i okolí. A přesto tam byl NECHTĚNÝ problém!

Můžete se na své rodiče ve všem spolehnout?

Ať už jste nebo nejste rodiči, zkuste se zamyslet nad tím, zda víte, že se na své rodiče můžete ve všem kdykoli stoprocentně spolehnout? Pokud ne, byl ve Vaší výchově nějaký nedostatek. I Vy jste se mohly naučit vzorce výchovy, které Vaší dceři napomohly k poruše příjmu potravy. Pokud děti nemáte a uvědomili jste si, že se na rodiče spolehnout nemůžete, je to dost možná jedna z podstat Vaší nemoci. Jsem přesvědčena o tom, že ve výchově to všechno začíná. Co se v životě děje dále, s jakými komunikujete lidmi, jak Vás ovlivňují sociální sítě a média a především, jakou máte vrozenou míru lability, a tedy sklon k psychickým problémům je další věc. Psychické choroby jsou vždy kumulace různých spouštěčů, ale nejbližší sociální prostředí v něm určitě roli hraje. Jak pak by ne, dává nám přeci základ do života.

Není to tak dávno, kdy mi jedna rozzlobená maminka tento můj názor sdělila, že ona své dceři říká, že jí má ráda.  Věřím tomu a je to skvělé. Ale je třeba se také zamyslet, kdy a jak jí to říká. Věta “Mám tě rád!“ má velkou sílu, ale velmi záleží na tom, kdy a jak je vyslovena. V situacích, kdy se nic neděje, všichni jsou spokojeni a dceři se třeba zrovna něco povedlo, je fajn ji slyšet, ale u citlivé dívky to může vyvolat pocit, že ji máte rádi, jen když je klid a nedělá potíže. Samozřejmě jen za předpokladu, že to neříkáte i jindy! Řekli jste jí to někdy i v situaci, kdy jste s ní řešili nějaký problém- když přinesla ze školy špatnou známku, když jako dítě něco rozbila nebo když se třeba vztekala…zkrátka říkáte jí to i v situaci, když se na ni zlobíte nebo když Vás něčím zklamala či naštvala? To jsou situace, kdy věta „Mám tě rád!“ má tu pravou sílu. V takovém případě svou dceru utvrdíte v tom, že ji máte rádi vždy a bez výhrad, tedy když se jí něco nepovedlo, když zrovna není „dokonalá.“ Jen tak bude vědět, že se na Vás může kdykoli spolehnout. Jen tak bude i ona sama sebe moci mít ráda i se svými nedostatky.  Je přirozené se na děti někdy zlobit a ne vše jim dovolit, ale vždy by mělo přijít usmíření a objetí.

Když bylo mé starší dceři asi dva a půl roku, začala mít vztekavé období. Já jsem jako nezkušená máma nevěděla, jak to překonat. U nás doma se to vždy řešilo, křikem, vydíráním, sliby…“Neřvi, nebo jdeme domů.“, „Přestaň řvát, nemáš proč!“, „Neřvi, nebo ti ještě přidám, ať máš brečet proč!“. Ve vyšším věku dokonce „Jdi do svého pokoje, ať to nemusím poslouchat. Vrať se, až budeš moje hodná holčička.“ Mojí mámu nikdy nenapadlo, že můj pláč má asi také nějaký důvod, že nebrečím jen tak. O to se ale nikdy nezajímala. Jen aby byl klid! Díky psychoterapiím, jsem věděla, že toto byly věci, které mi na sebevědomí a psychické pohodě zrovna nepřidaly. Nechtěla jsem to tak dělat i své dceři, ale asi jsem to prostě měla zažité. A tak ve vyhrocených situacích jsem se zachovala přesně jako moje máma. Trápilo mě to. Nemohla jsem dceři dovolit všechno. Nechtěla jsem ji rozmazlit. Na druhou stranu mi bylo jasné, že nepláče a nevzteká se jen tak. Je přirozené, že každé dítě v tomto věku zkoumá své hranice a to, co si může dovolit. Uvědomovala jsem si, že když něco chce je to pro ni v tu chvíli životně důležité. Malé dítě nemá opravdové problémy, řeší jen aktuální dění, takže ta červená lopatka, co má chlapeček na hřišti, je pro ni prostě smrtelně důležitá. Když už jsem jednou nevěděla co dělat, abych neublížila jí a zároveň abych to ustála psychicky já, prostě jsem se jí zeptala: „BiBi, co by t teď pomohlo, abys nemusela tak moc plakat? Jak tě mám zachránit?“ Přišla za mnou, chytila mě kolem krku a řekla: „ Takhle.“ Vyhrkly mi slzy do očí. Ona prostě potřebovala lásku a pocit bezpečí! Potřebovala vědět, že ji mám ráda i s těmi bouřlivými emocemi, které právě prožívala a nerozumí jim.

Myslím, že je na místě a někdy dokonce i nutné a správné, že se na děti zlobíme. Musíme je přeci naučit správným hodnotám. Dítě musí vědět, že když něco pokazilo, není to skvělé, že když neposlouchá a třeba ubližuje druhým, není to v pořádku, musí vědět i to, že vztekání není řešení a nevyvzteká si všechno. Ale stejně tak potřebuje vědět, že ho stejně milujeme!

Když se vrátím k tématu poruch příjmu potravy, často se potkávám s tím, že právě na vztekání a pláč rodiče reagují tím, že, za cílem klidu, uplácí dítě čokoládou, zmrzlinou nebo jinými sladkosti. Skvělé řešení- rodiče dostáli svému klidu, dítě zapomnělo na problém, kvůli kterému plakalo, a všichni jsou spokojeni. Ale pokud čtete také mezi řádky, jistě Vám došla i spojitost… když jsem rozzlobena, něco mě trápí, zachrání mě čokoláda… neboli dobrý podklad pro budoucí psychogenní přejídání nebo mentální bulimii. Když jsem tento výchovný postup vytkla mé mámě a řekla, že si nepřeji, aby to tak u mých dětí dělala, respektovala to. Když jsem se ohradila, aby na mou malou Bibi nekřičela „Neřvi!“ když začala plakat nebo se vztekat. Koukala na mě divně. Zeptala jsem se jí, co je jejím cílem- dosáhnout klidu, nebo pomoci Bibi vyrovnat se s tím, co jí rozčílilo. Nic neřekla. Dovolila jsem si postěžovat si, že právě takto to dělala mně. Důrazně říkala, ať neřvu, že nemám proč. Nesnášela jsem to. Snažila jsem se mámě vysvětlit, že dosáhnout klidu není to jediné, co je v této situaci důležité, že pláč je svým způsobem volání o pomoc. Dostala se mi odpověď: „Nás nikdo nic takového neučil.“ Bylo mi do breku… A vzpomněla jsem si přesně na ty tvrdošíjné matky, které mi tvrdí, že u nich chyba není.

Umím se vžít do situace rodiče vzteklého dítěte. Také vím, jak je to těžké a také ze všeho nejvíce toužím po tom, aby ten děsný řev přestal. Už vůbec netvrdím, že to vždy vyřeším správně a empaticky pomohu mým dcerám zvládnout bouřlivé emoce. Někdy se to podaří, jindy méně, ale vždy se snažím, se po případné hádce a bouřlivé scéně usmířit. Dát najevo, že i přes všechno, co se stalo, jsem tu pro ně, mám je ráda a vždy jim pomohu. Má starší dcera dodnes chodí a říká: „Maminka mě vždycky zachrání.“

Děti potřebují vědět, že se mohou na rodiče spolehnout, mají u nich jistotu a bezpečí a mají je rádi.

Usmiřte se s Vaším dítětem po každé hádce, naplácání na zadek nebo dokonce výprasku, pokud tyto praktiky užíváte. Uvědomte si, že Vaše dítě často na výprask nahlíží úplně jinak. Cítí křivku, nespravedlnost, úzkost. Nechte ho chvilku trucovat, pokud je to třeba, ale po výprasku by vždy mělo následovat objetí a láskyplné přijetí. Já ráda používám i větu: „Nevztekej se, pojď se raději pomazlit.“ Okoukala jsem ji od své kamarádky Jitky- skvělé matky tří dětí. Ne vždy to zabere hned, ale každopádně po uklidnění ví, že může přijít pro pohlazení a lásku. Odměnou Vám bude to, že Vaše děti se budou chovat stejně i k Vám.

Milí rodiče, chce to hodně trpělivosti. Někdy se to povede, jindy méně, ale zkuste si pamatovat, že po výprasku by mělo následovat pohlazení!

Doufám, že tento článek byl inspirující nejen pro rodiče, ale pomohl i Vám, kdo děti ještě nemáte, a to třeba k uvědomení si, co Vám v dětství nevyhovovalo. Třeba Vám to pomůže ke zpracování svých emocí, ale především zkuste si na tento článek vzpomenout, až se jednou začnou vztekat i Vaše ratolesti. Pokud Vás cokoli napadlo ohledně výchovných přístupů, které se na Vás negativně podepsaly. Budu moc ráda, když mi je napíšete do komentáře pod článek nebo na mail alena@normalnejist.cz. S radostí je zařadím do některého z mých dalších článků, jako inspiraci pro ostatní čtenáře. Příště Vám totiž odhalím další z výchovných zvěrstev, se kterými se často setkávám a bohužel jsem se setkala i já osobně.

Přeji Vám krásné léto,

Alena