Většina klientek, které za mnou přichází jako za peer konzultantem, přichází s obavou začít „něco“ dělat.  Chtějí obvykle slyšet můj příběh a očekávají 100% funkční návod na rychlé a snadné vyléčení. Svůj příběh jim ráda převyprávím, ale takový návod, který žádají, pro ně nemám. Troufám si říci, že ani neexistuje. Po delší rozmluvě s mými klientkami se obvykle dozvím, že ani vlastně nevěří tomu, že se mohou vyléčit rychle a snadno. Ony většinou vůbec nevěří, že se mohou vyléčit, nebo si pod slovem vyléčení představují pouze to, že přestanou zvracet, přejídat se nebo začnou jíst.

Tak to ale není. Vyléčení z jakékoli poruchy příjmu potravy není zdaleka jen o tom změnit přístup k jídlu a své stravovací návyky. Hlavní podstata zbavení se anorexie, bulimie nebo psychogenního přejídání je vyhnat nemoc z hlavy! Protože tam všechno začíná. To jak nahlížíte na sebe, svou postavu a jak přistupujete k jídlu je jen důsledek něčeho, co se Vám od útlého dětství vytváří v hlavě.

Když si přemítám v hlavě, jak to bylo se mnou. Stejně tak když si vzpomenu na své klientky, jsem přesvědčena o tom, že základní problém nás všech je, nebo bylo v případě nás vyléčených, naše sebevědomí, resp. „NEsebevědomí“. Už jako malá holka jsem byla pořád ubrečená, bála jsem se dělat spoustu věcí, jen abych něco nepokazila, a když jsem náhodou pokazila, opět jsem brečela, protože jsem doufala, že mě rodiče vezmou na milost a nebudou mi hubovat. Doufala jsem, že mě obejmou a řeknou, že to nevadí, že i tak mě mají rádi. To se ale nikdy nestalo, a tak mé sebevědomí dostávalo stále větší kopance, protože právě toto mě stále utvrzovalo v tom, že nejsem dost dobrá na to, aby mě rodiče měli rádi. A tak se to stalo, že jsem byla premiantkou třídy, ale cítila jsem se jako úplně hloupá a neschopná. Každá písemka pro mě byla stres, každá jiná známka než jednička zoufalství a zklamání. Bála jsem se udělat takřka cokoli bez odsouhlasení rodiči. V ničem jsem si nevěřila. Byla jsem zoufalá pilná včelka, která si nikdy nedokázala připustit, že je v něčem dobrá.

Toužila jsem po uznání, lásce, přijetí…ale stále nepřicházely. Nebo alespoň já jsem je nepociťovala. Už si přesně nevzpomínám, co bylo posledním spouštěčem mé anorexie. Vzpomínám si jen na to, že se u nás doma, často poukazovalo na důležitost dokonalé štíhlé postavy, vzpomínám si na tátovy a bráchovy poznámky ohledně velikosti mého zadku, ale co byl ten poslední spouštěč už nevím. Čím jsem si ale jista, že kdybych měla dostatečné sebevědomí, dokázala bych bratra i tátu poslat do příslušných míst a mít ráda sama sebe i se svou širší pánví a vystouplým zadkem. Co je na nich špatného? Někomu se to dokonce i líbí. A hlavně, co ubírají člověku na kvalitách? Vždyť je to blbost. Ani velikost pozadí ani šířka boků nic nerozhodují o tom, co umím, v čem jsem dobrá, a jaká opravdu jsem. Je to jen estetická záležitost, která je navíc velmi subjektivní.

Ano, takhle na to nahlížím dnes, ale před několika lety to bylo samozřejmě úplně jinak. Proč? Protože dnes jsem sebevědomá a přijímám sama sebe takovou, jaká opravdu jsem. Mám se ráda. Tehdy jsem nevěřila ve své schopnosti a nenáviděla sama sebe a své nedokonalé tělo. To je podle mě hlavní rozdíl toho, co prožívám a cítím teď, a co jsem prožívala tehdy, když jsem válčila s poruchami příjmu potravy. V poradně už mi prošlo pod rukama mnoho klientek a myslím, že většina z nich (troufám si říct, že všechny), mají obdobný problém- nízké sebevědomí, které méně či více dokáží skrývat před okolím.

Nechci tady rozhodně tvrdit, že sebevědomí je jediný problém lidí s poruchami příjmu potravy, ale troufám si říci, že sebevědomý člověk těmito poruchami asi jen tak trpět nebude. Myslíte si, že člověk, který si je vědom svých hodnot a kvalit může nenávidět své tělo. Myslíte si, že má strach jíst před lidmi, aby ho nepomluvili? Myslíte si, že takový člověk má pocit, že ho všichni hodnotí a sledují jeho „rostoucí zadek“? Nebo, že se sebevědomý člověk bojí jet na dovolenou, protože neví, co tam bude jíst? Asi ne, že? Takový člověk žije své sny, za kterými si jde, protože věří sám sobě a tomu, že svých snů dosáhne.

Sebevědomí ovlivňuje kvalitu celého našeho života, protože vlastně určuje, jak se cítíme a druhotně i jak se chováme. Troufám si tvrdit, že zdravě vysoké sebevědomí je jakousi podmínkou nejen pro spokojený a pohodový život, ale také pro úspěch, zdraví, vztahy… Pokud máme zdravé sebevědomí, chováme se přirozeně a cítíme se dobře bez ohledu na to, v jaké jsme situaci a co se děje kolem nás. Nerozhodí nás každá neznámá situace či nejistota, prostě jsme v pohodě, aniž bychom věděli, co nás přesně čeká. A hlavně, pokud máte zdravé sebevědomí, nebojíte se pustit se do nových věcí, proto mnohem jednodušeji dosáhnete svých cílů a úspěchu, a tak vlastně i uznání druhých. Není to právě to, po čem toužíte celý život- uznání, přijetí, ocenění, láska??? A nežijete náhodou v neustálém strachu a obavách, že něco nezvládnete nebo pokazíte? Nebo se dokonce raději do věcí, po kterých toužíte a sníte po nich, nepouštíte, protože Vám právě tento strach a obavy brání? Pokud ano, je čas zapracovat na svém sebevědomí, jinak celoživotně budete jen snít, ale nikdy svých cílů nedosáhnete!

Teď jsem Vám možná nasadila brouka do hlavy. Možná jste si uvědomili, že Vaše sebevědomí není zrovna v nejlepší kondici, nebo jste se v tom jen utvrdili. Ale co teď sakra s tím?! Nebojte, nepíši to sem jen tak. Pomohu Vám. Tématu sebevědomí se hodlám věnovat ještě v dalších několika článcích. Osvětlím Vám další „tajemství“ ohledně tohoto základního stavebního kamene pro šťastný život a věřím, že rozklíčujeme i to, proč zrovna to Vaše sebevědomí není v nejlepší kondiciJ

Já jsem si tou životní proměnou od stále ubulené baculaté Ály k sebevědomé usměvavé Aleně před lety prošla. A věřte mi, stojí to za to!

Těším se na Vás ve „škole sebevědomí“,

Alena

PS: ve spolupráci s jednou skvělou psychoterapeutkou připravujeme i jednodenní kurz, kde na sebevědomí zapracujeme pomocí mé milované metody EFT. Brzy Vám dám vědět bližší informace. Už se moc těším.