Zdravím Vás opět z mé školy sebevědomí. Doufám, že jste pilně vypravovali domácí úkol z předchozí lekce, protože dnes s ním budeme pracovat. A pokud nevypracovali, nevadí, i tak si můžete přečíst můj dnešní článek, ve kterém si vysvětlíme, jak se učíme „NEsebevědomí“, které ném pak systematicky ničí život.
V minulém článku jsme si řekli, že každý z nás se rodí se 100% sebevědomím. Malé dítě nepochybuje o tom, že to zvládne, když se rozhodne udělat první krok, ale vlivem různých činitelů se může stát, že postupně přestává věřit samo sobě a ve své schopnosti. Začne na sobě vnímat především své chyby a nedostatky a začne samo sebe považovat za špatné. To jak se vnímáme, co si o sobě uvědomujeme a čemu věříme, potom ovlivňuje naše chování a vlastně i pocity.
Také jsme si již vysvětlili, že vlivů na naše sebevědomí je mnoho, ale dominantní roli hrají rodiče, kteří nám v rámci výchovy vytváří tzv. „nápisy na naší vnitřní zdi.“ Tyto nápisy jsou pak základem právě toho, co si o sobě myslíme. Pokud jsou tedy pozitivní (když nás rodiče často chválí a hlavně dávají nám najevo, že nás mají rádi), podporují naše sebevědomí. Pokud jsou negativní (častá kritika, vysoké nároky, nedostatek času na děti…), přetváří sebevědomí na „NEsebevědomí.“
Jak jsem uváděla již v minulém článku, ony „nápisy“ vznikají z vět, jako jsou například:
- Já v tvém věku… nápis: „Jsem horší než moje matka“
- Ty jsi trdlo, nic z tebe nebude… nápis: „Jsem k ničemu“
- Jak to, že si nedostala jedničku? To ses nemohla lépe připravit?… nápis:„ Nejsem dost dobrá“
- Podívej se, jak vypadáš… nápis: „Vypadám hrozně,“
- Ty jsi nešika/ hlupák/ trdlo/ blboun… nápis: „Jsem nešika/ hlupák/ trdlo/ blboun = jsem k ničemu“
- Podívej se na svého bratra/ sestru, ta …nápis: „ Jsem horší než můj bratr = nikdy nemohu být tak úspěšná jako můj bratr“
Pokud takovéto věty slýcháme často, začneme jim věřit a vznikne právě onen „nápis na zdi,“ neboli přesvědčení, že to, co nám říkají rodiče je pravda. Přesvědčením to ale nekončí, přesvědčením vše naopak začíná. Když něčemu věříme, začneme na základě toho i jednat- od našich vnitřních „nápisů“ se tedy odvíjí i naše chování, postoje, názory a v neposlední řadě i naše pocity vnitřní rozpoložení. A od toho pak samozřejmě i celý náš život včetně toho zda jsme či nejsme úspěšní, spokojení, šťastní.
Jak je to tedy s těmi „nápisy dál?“
- „Jsem horší než moje matka= nikdy nemohu být úspěšná jako ona“- postoj: nemá cenu se snažit a vůbec cokoli začínat- vnitřní pocity: lítost, beznaděj, méněcennost… chování: vymlouvání se, vyhýbání se, hlavně nikde nevynikat, neustálá snaha se matce vyrovnat a zavděčit (což si vnitřně, ale nikdy nepřiznáte)
- „Jsem k ničemu“- postoj: raději ani nebudu nic dělat- vnitřní pocity: lítost, frustrace, vztek, méněcennost… chování: schovávání se za ostatní
- „Nejsem dost dobrá“ – postoj: nemá cenu se snažit a vůbec cokoli začínat- vnitřní pocity: lítost, zoufalství, méněcennost, nesnáším se, zlost… chování: podřizování se ostatním, snaha se zavděčit, vyhýbání se zodpovědnosti
- „Vypadám hrozně, musím se za sebe stydět“- postoj: nebudu se nikde ukazovat, nebudu raději ani chodit mezi lidi- vnitřní pocity: nenávist, zlost, lítost, beznaděj… chování: sociální stranění, samotářství
Toto jsou samozřejmě jen příklady toho, jaké postoje, chování a pocity můžete mít. Každý se k tomu postaví po svém. Já osobně jsem třeba měla velkou potřebu se srovnávat se svou mámou, protože měla vždy krásnou postavu a dávala to často najevo. Hodně si na tom zakládala. Já měla naopak vždy širší pánev a ramena, kratší nohy a menší prsa než ona, s čímž jsem se samozřejmě nikdy nemohla vyrovnat a stále jsem chtěla být stejně „dokonalá“ jako ona. Vždy pro mě byla magická její Váha 59kg a nikdy jsem nechtěla vážit víc než ona. V době bulimie a přejídání jsem měla o více než 10kg víc než mamka a hrozně mě to frustrovalo. Moje pocity byly jednoznačně frustrace, lítost, méněcennost, beznaděj. Na venek jsem se chovala rezignovaně. Vyhýbala jsem se zodpovědnosti a úkolům, ve kterých hrozilo, že by nedopadly, protože jsem se samozřejmě bála selhání. Ale na druhou stranu jsem si stále stanovovala těžší a těžší cíle, a vnitřně si přála, aby si toho rodiče všimli a pochválili mě a čekala jsem na úspěch. A tak jsem vystudovala 2 vysoké školy, a tak jsem zvládala při škole pracovat, a tak jsem měla nejlepší pracovní výsledky, a tak…bylo toho mnoho, co všichni obdivovali a pro mě to bylo jako by nic. Proč? Protože pořád nepřicházela ta pravá pochvala a láska od rodičů. Co tím chci říct? Že postoje a chování mohou být u každého jiné a mohou být i navenek ventilovány jinak než ve skutečnosti jsou, ale každopádně nás tyto negativní nápisy na zdi ovlivňují naskrz celý náš život, protože nás utvrzují v tom, že nejsme dost dobří pro naše rodiče. Prohlubují náš nedostatek v přijetí, o kterém jsme si psali v minulém článku.
A proto je čas se na to podívat a zjistit, co má každý z nás „na zdi napsáno“, protože jen tak se s tím dá pracovatJ
- Úkol ze školy sebevědomí
V minulém úkolu jste si zanalyzovali svůj život a našly své díry v sebevědomí. Dále jste si uvědomily, jak se díky nim v daných situacích chováte a jak se cítíte. Tzn. známe chování a emoce. Takže nám chybí zjistit, proč to tak je a jak to všechno vzniklo, tj. najít nápis na zdi a Váš postoj, který jste si díky němu vytvořily.
Nebude to asi jednoduché, ale zkuste vzít jednu situaci, z minulého úkolu, po druhé a najděte důvod toho, proč to tak máte. Kdo Vás to tak naučil. Najděte svůj „nápis na zdi“. Zamyslete se nad tím, kde vznikl.
Myslete na to, že „nápis nemusel vzniknout jen tím, co kdo říkal přímo Vám, ale i tím, co jste často vídali kolem sebe. (např. moje babička měla vždy velký strach, když jsme někam cestovali autem. Bála se, abychom se nevybouraly. Já jsem se ten strach naučila a dodnes vždy, když sedám za volant nebo když třeba manžel někam jede, napadne mě myšlenka bouračky. Nápis a vlastně i postoj: Je nebezpečné jezdit autem. Pocity: strach, úzkost. Chování: vyhýbám se řízení, je správně strachovat se, když někdo z mých blízkých jede autem.). Podobně může být důvodem i nějaká traumatická zkušenost- ztrapnili jste se, zranili, něco se Vám nepovedlo…(př. Autonehoda, vyhazov z práce, neúspěch u zkoušky, úraz při sportu…). I takové důvody hledejte.
Př. Uvedu příklad z minulého úkolu- Bojím se u zkoušky říci odpověď, když si nejsem jista, že je správná. Pocity: lítost, pocit, že jsem hloupá, strach, že se ztrapním
Nápis: jsem hloupá a trapná
Kde vznikl: bratr mi v dětství často dával najevo, že je chytřejší, že má více vědomostí a ztrapňoval mě před sestřenicí (ideálně najděte konkrétní situace/věty, kdy a jak se to dělo, já si je vlivem úspěšné terapie už přesně nepamatuji:-)
Postoj: Raději moc nevyčnívat a mlčet, stejně se mi budou jen smát
Rada na konec: až budete hledat své nápisy, vciťte se do věku, kdy vznikly. Jak se cítila ta malá holka, když jí předhazoval její bratr, že je lepší než ona?
Teď je Vám z toho asi dost úzko, jestli jste se opravdu podrobně prokousali mým úkolem. Je tedy čas to vše otočit v pozitivní smýšlení nad sebou. Vezměte jeden nápis za druhým a zamyslete se nad tím, proč postoj, který jste si díky němu vymysleli, není pravda. Určitě takové jsou. Pokud je nebudete moci najít nebo je třeba i vymyslíte, ale stejně jim nevěříte, chtělo by to začít na svém sebevědomí intenzivně pracovat! Zbytečně se trápíte.
Př. Jak bych mohla být hloupá, když jsem vystudovala dvě vysoké školy…
Držím palce a mějte se moc hezky,
Alena