Z mého předchozího článku už víme, co to sebevědomí je. Pojďme se teď podívat, jak vzniká.

Společností se šíří mnoho fám o tom, že se zdravým sebevědomím se musí člověk narodit. Není to tak a já jsem toho důkazem. Když jsem bojovala s poruchami příjmu potravy, nikdy by mě nenapadlo, že právě sebevědomí je jedna z věcí, kterou musím zlepšit, abych se vyléčila. V podstatě jsem k tomuto uvědomění dospěla až zpětně po mém vyléčení, ale jsem přesvědčena, že právě sebevědomí je jeden z velkých problémů lidí s poruchami příjmu potravy. Je to logické, když nevěříme sami sobě, nemůžeme se ani přijmout takové jaké jsme. Pořád toužíme po tom být lepší a lepší. Ale právě přijmout sami sebe i se svými nedostatky je základem vyléčení! Každý jsme jiný, někdo štíhlý někdo ne, někdo vysoký někdo ne, někdo snědý někdo ne, ale nikdo z nás není lepší či horší!!! To je to, co je třeba si uvědomit, i když vím, jak je to pro vás všechny těžké. Také jsem trávila hodiny a hodiny cvičením, abych se zbavila vystouplého zadku, také jsem se neustále kontrolovala v zrcadle, jestli ten otřesný špek na břiše (který tam vlastně nikdy nebyl) náhodou nevyrostl, také jsem dokázala mít celý den úzkostné stavy kvůli tomu, že se mi dotýkaly stehna o sebe. Znám to, znám všechny vaše zoufalé pocity a nenávist k vlastnímu tělu. A víte co? Také jsem si nedokázala představit, že to bude někdy jinak. A vida, šlo to. Dnes svou váhu ani postavu neřeším a líbím se sama sobě i se striemi, které mi zůstaly na stehnech jako památka na bulimii. Teď jsem matkou dvou krásných dcer a to poslední, co bych chtěla, je, aby někdy měly stejný problém, jako jsem měla já. To byl hlavní hnací motor pro to, abych se začala zabývat prevencí poruch příjmu potravy, a právě díky tomu jsem si i uvědomila důležitost sebevědomí. Dnes už vím, že sebevědomí se utváří vlastně celý život, a to především v dětství, kdy hlavní roli hraje právě naše nejbližší sociální prostředí, tedy my rodiče. Naším úkolem je vychovat šťastné a spokojené děti, které budou věřit samy sobě a budou se přijímat takové, jaké jsou. (Toto je velké téma, na které v tomto článku nemám prostor, ale někdy Vám o tom všem určitě napíši, slibuji.)

Každý z nás se rodí se 100% sebevědomím. Malé dítě přeci nepochybuje o tom, že se naučí lézt, postavit se nebo chodit. Dítě vidí, že to dělají všichni okolo, a tak se rozhodne, že to také zvládne a zkouší to tak dlouho, než se to povede. Batole by nikdy nenapadlo pochybovat o tom, že to zvládne! Ale…  Už jsem naznačila, že sebevědomí resp. „nesebevědomí“ se vlastně učíme a hlavními učiteli jsou naši rodiče. Každé mládě, ať už lidské nebo třeba štěně, kotě či malé telátko přirozeně touží po lásce rodičů. U zvířat je tento pud směřovaný hlavně k matce, ale u lidí je touha a potřeba lásky a přijetí směřována k oběma rodičům. Pokud tuto lásku jako děti nepociťujeme, strádáme a přirozeně hledáme důvod, proč nás maminka nebo tatínek nemají rádi- hledáme své chyby a nedostatky. Postupem času začneme i věřit, že jsme špatní, nedokonalí, že jsme k ničemu a že nás vlastně nikdo nemůže mít rád. Když nikdo, tak ani mi sami! Ano, takhle nějak vzniká špatné sebevědomí a s ním ruku v ruce i nepřijetí sebe sama.

Rozumíte tomu? Pro jistotu ještě jednou a polopaticky…Základem přijímání sebe samých a víry ve své schopnosti je pocit, že naši rodiče nás milují a přijímají i s našimi nedostatky a chybami. Pokud tento pocit nemáme, nemůžeme přijímat ani my sami sebe, protože rodiče nás vlastně učí vnímat naše chyby a nedostatky a dávají nám neustále najevo, jak jsme díky nim špatní a nedokonalí, a tak si toto vezmeme za své a naučíme se tak i cítit a vnímat samy sebe. To se samozřejmě podepíše i na našem sebevědomí neboli „NEsebevědomí.“ Zároveň také pochopíme, že rodiče nás nemají dostatečně rádi, jelikož máme chyby a nedostatky a vzniká již zmíněný pocit „Nelásky“ a „Nepřijetí,“ který asi také důvěrně znáte.

Abyste si to dokázali lépe představit, uvedu pár příkladů, jak nás rodiče „NEsebevědomí“ učí. Neslýchali jste náhodou v dětství věty jako:

• Já v tvém věku…
• Ty jsi trdlo, nic z tebe nebude…
• Jak to, že si nedostala jedničku? To ses nemohla lépe připravit?
• Podívej se, jak vypadáš…
• Ty jsi nešika/ hlupák/ trdlo/ blboun…
• Podívej se na svého bratra/ sestru, ta …

Výše uvedené věty samozřejmě nemusí být jediné, čeho se na Vás rodiče dopustily. Důvodem pocitu nepřijetí a nelásky může být mnohem více, třeba i to, že na Vás rodiče v dětství neměli moc času, „odkládaly“ Vás brzy do školky nebo třeba často k babičce, jeden s rodičů s Vámi nežil nebo Vám třeba dával najevo, že si přál syna místo dcery. Častým důvodem bývá i to, že si rodiče přáli mít doma úspěšného sportovce či hudebního virtuosa a Vám to zrovna moc nejde. Nebo na Vás jednoduše měli příliš vysoké nároky.

Pokud tento nedostatek v přijetí máte, snažíte se ho pravděpodobně také celý život kompenzovat. Pravděpodobně se můžete roztrhnout pro druhé, jen aby Vás měl každý rád, snažíte se každému vyjít vstříc a říci někomu ne, je pro Vás velmi obtížné nebo to dokonce vůbec neumíte. Možná se také pořad ženete za výsledky a výkonem. Dosahujete stále vyšších a vyšších cílů, a když je splníte, tak to berete jako samozřejmost a stanovíte si cíl další a ještě těžší. A víte proč? Protože pravděpodobně čekáte, že Vaši rodiče konečně ocení, co jste dokázala a začnou Vás přijímat a milovat.

Nerada bych v tomto článku pouze obviňovala rodiče. Vlivů na naše sebevědomí je pochopitelně více- škola, média, trenéři, vrstevníci, hodnocení a kritika ostatních, špatné zkušenosti z minulosti (především traumatické), sebehodnocení… nicméně jsem stále přesvědčena, že naše nejbližší sociální prostředí hraje dominantní roli. Alespoň u mě i u mnohých mých klientek to tak bylo. Je to logické, když bude dítě kritizovat učitelka, ale bude si zároveň vědomo, že i s danou chybou ho mají maminka a tatínek rádi, má u nich pocit jistoty, bezpečí a může se na ně spolehnout, bude ho možná kritika mrzet ale ne traumatizovat tak, jako když se zároveň bude bát, že ho rodiče nemají rádi, protože pro ně není dost dobré.

Doufám, že teď už rozumíte, jak se dá sebevědomí zkazit. Možná i poznáváte určité vzorce Vaší rodiny, které se na Vás pravděpodobně negativně podepsaly. Dobrá zpráva je, že pokud se vám podaří rozklíčovat, co vás rodiče naučili ohledně vás samých. Neboli, jak já vždy říkám na terapiích, pokud pojmenujeme to, co nám rodiče napsali na naší vnitřní tabuli, pak je možnost s tím dále pracovat a tato přesvědčení odstranit a změnit. S tím se změní i Váš vlastní pohled na Vás samotné, začnete se mít rádi a já Vám slibuji, že to bude mít pozitivní vliv nejen na Vaši poruchu příjmu potravy, ale i celý Váš současný život.

A co můžete udělat, pokud s Vámi toto téma rezonuje a cítíte, že sebevědomí a pocit nepřijetí je právě to, co Vás dlouhodobě omezuje a trápí? Možnosti jsou v podstatě dvě. Můžete to zkusit svépomocí, tzn. rozklíčovat, co Vás rodiče naučili a racionálně s tím zkusit pracovat. Druhá možnost je oslovit psychoterapeuta nebo kouče, kteří Vám s tím mohou pomoci. Pokud jste se rozhodli pro svépomoc, můžeme začít pracovat společně, povedu Vás. S každým článkem o sebevědomí Vám dá malý úkol, kterým se Vás pokusím vést k tomu, abyste rozklíčovali svůj problém se sebevědomím. Pokud máte chuť, můžete začít hned.

1. Úkol ze školy sebevědomí

Jak už jsem naznačila, nejprve je třeba zanalyzovat, kde má Vaše sebevědomí mezery. Odpovězte si na následující otázky:

• Kde konkrétně Vám sebevědomí chybí? (najděte konkrétní situace, zaměřte se především na oblast práce/školy, vztahů, rodiny, zájmů). Buďte vyčerpávající, průběžně seznam doplňujte, když se do konkrétní situace, kde Vám chybí sebevědomí, dostanete.

Př. když dělám ve škole zkoušku, bojím se říct odpověď, pokud si nejsem úplně jista.

• Jak konkrétně se Vaše díra v sebevědomí projevuje? Najděte odpověď pro jednotlivé situace z předchozí otázky.

Př. raději mlčím, bojím se, že se ztrapním. Mám takový strach, že ani nemohu přemýšlet a odpověď vymyslet. Začnu se potit a zčervenám.

• Jaké emoce se ve Vás odehrávají v daných situacích?

Př. strach, že se ztrapním; naštvání, že jsem se to nenaučila; nervozita; pocit selhání; lítost;, pocit, že jsem hloupá…

• A jak to bude vypadat, až budete mít sebevědomí?

Př. Budu klidná a racionálně se zamyslím, jak by to asi mohlo být. Nebudu se bát přiznat nejistotu, ale budu racionálně diskutovat se zkoušejícím, až se dobereme k závěru.

• Co můžete udělat pro to, abyste se v daných situacích cítili lépe? (nemyslím, jak se jim vyhnout!)

Př.: Ráno, než půjdu na zkoušku, řeknu si před zrcadlem:“ Připravila jsem se, jak nejlépe jsem mohla. Teď půjdu a tu zkoušku udělám! Nikdo neumí všechno i já mám právo udělat chybu. Je to normální! Jsem skvělá a zkoušku udělám!“ J

                Buďte vyčerpávající, k jednotlivým otázkám se vracejte, kdykoli Vás něco napadne. Čím vyčerpávající budete, tím více práce na svém sebevědomí uděláte. V dalším úkolu budeme se seznamem pracovat. A když si nebudete vědět s úkolem rady nebo Vás k tématu cokoli napadne, určitě mi hned napište buď do komentářů článku nebo na alena@normalnejist.cz. Jsem tu pro Vás J

A ještě pro Vás mám jednu dobrou zprávu. Ve spolupráci s jednou úžasnou terapeutkou pro Vás připravujeme jednodenní kurz se zaměřením na zlepšení právě sebevědomí a sebelásky. Naučíme Vás, jak si pomocí mé milované EFT terapie budete moci pomoci sami, na kurzu pořešíme spoustu Vašich problémů, na dalších si budete moci pracovat doma sami, protože Vás to naučíme. Nebojte, budeme s Vámi i po kurzu v kontaktu, abychom Vám pomohli, když s něčím nebudete moci hnout. Já osobně se na kurz a především na Vás moc těším, informace najdete již brzy na www.normalnejist.cz.

Mějte se fajn, brzy Vám napíši další článek o sebevědomí,

Alena