Moc Vás všechny zdravím v téhle nelehké době. Za poslední rok se událo mnoho a já se potýkám se stále větším a větším nátlakem klientů ve stále horším a horším psychickém stavu. Pro všechny z nás je tato coronavirová doba nepříjemná. Potýkáme se s omezeními, která nás postupně vedou k větší či menší sociální izolaci. Mnozí trpíte permanentním strachem z nákazy a především jsme postaveni do jakési beznadějné situace a nevíme, kdy a jak to vlastně všechno skončí. To nikomu na dobré náladě nepřidá. A jak to má unést člověk, který už měl psychické trápení před tím vším? Navíc čekací doba na psychiatrii je dnes snad už 300 let a práce psychoterapeutů a psychologů je zakázána či omezena.
Často se mi vrací klientky, které už svou poruchu zvládly a teď pod tlakem toho všeho se jim psychicky přitížilo. Mají strach, že se jim vrátí i porucha příjmu potravy nebo dokonce opět vnímají, že se jejich vnitřní tlak již promítá na přístup k jídlu. To je mimochodem známka toho, že poruchu neměli zcela vyřešenou.
Já osobně měla pocit, že jsem stále poměrně nad věcí, že se mě to vlastně tolik netýká. Paniku z nákazy příliš nepociťuji, kavárenský typ také nejsem, na kosmetiku nechodím a do přírody jsem vždy mohla jít i bez roušky. Nicméně už to trvá téměř rok a začínám i já narážet na to, že bych se občas ráda potkala s kamarádkou v restauraci, že bych ráda zašla třeba do divadla nebo že si chci něco koupit a není kde…Co mě na všech těch omezeních trápí nejvíce je dopad na děti. Stále častěji se mě mé malé dcery ptají, kdy půjdeme třeba do bazénu. Unavuje mě neustále vysvětlování, že opravdu nemůžeme jít na návštěvu k „Janičce,“ protože je právě v karanténě… Vadí mi, že nám utíká nejkrásnější období jejich života a jsme silně omezeni v zážitcích, které jim mohu nabídnout.
Můj pocit, že jsem v pohodě kompletně padl minulý pátek s uzavřením okresů. Za sebe musím říct, že tento lockdown byla asi poslední kapka, a přiznávám, že mě to dost SEJMULO! Já jsem se již oklepala, ale stále vidím víc a víc na svých klientech psychickou krizi. Proto jsem se rozhodla napsat tento článek a podělit se s Vámi o to, co pomáhá mě, když se ztrácím ve svém vlastním životě. Budu moc ráda, když mé typy pomohou alespoň některým z Vás:
Hledejte pozitiva a buďte vděční
Ano, souhlasí, neprožíváme teď zrovna nejlehčí období, ale i tak se na něm dá najít něco pozitivního. Já za sebe můžu říci, že mě to celkově přibrzdilo v mém zběsile rychlém životě. Trávím více času s rodinou, ale i sama se sebou. Manžel začal pracovat z domova, což se krásně promítlo do jeho vztahu k našim dcerám. Je více doma, má na ně čas i náladu. A je krásné denně slyšet jejich smích, když společně běhají po baráku hrají na schovku nebo na honěnou.
Opět jsem se po letech na mateřské vrátil k běhání. Možná je to tím, že je to jeden z mála sportů, které nejsou zakázané, protože poslední dobou jsem inklinovala spíše ke kolektivním pohybovým aktivitám. Každopádně mě to baví, cítím se po běhání dobře fyzicky i psychicky a světe div se, našla jsem si skrze to i nové kamarády. Čas od času běháme amatérské závody, jen tak pro radost a je to prostě fajn.
A co mi přinesl tento úplný lockdown? Minimálně to, že mám doma každodenně děti a tudíž musím více vyvářet. Samozřejmě je to pro mě práce navíc, ale zase mnohem kvalitněji jím. Dříve jsem se v návalu práce občas odbývala.
A jaká pozitiva máte vy? Zamyslete se. Určitě nějaká najdete. Při svém boji s poruchou příjmu potravy jsem se naučila být vděčná za maličkosti. Zkuste to také. I to, že se celá coronavirová anabáze nedobře promítá do Vašeho jídla se dá brát jako výzva. Odkryli se Vám nové věci, které můžete s vaším terapeutem zpracovat a to Vás posune dál.
Psát si denní plán
Pokud se cítím v psychickém napětí, vždy mi pomůže si v klidu sednout a napsat si plán, co chci, musím či potřebuji dnes zvládnout. Tuto strategii používám obvykle v období, kdy jsem zavalena prací a nevím, co dřív. Pomáhá to zůstat nad věcí a na nic nezapomenout. Velmi dobře to ale funguje i v této „plonkové době,“ kdy máme pocit, že nic nemůžeme dělat, a tak prokrastinujeme a utápíme se v myšlenkách nad tím, jak jsme na tom špatně. Vždy je spousta věcí, co je třeba…Kdy jste naposledy myli okna? Nemáte náhodou plnou skříň věcí, které už dávno nenosíte? Co Vaše zahrada, povinnosti do školy…Jistě najdete spoustu restů, které by si zasluhovaly dohonit. Pozor, ale Váš seznam aktivit, by měl obsahovat i takové, které Vám udělají radost. Zavolejte staré kamarádce, dost pravděpodobně je teď také sama a potěší ji to. Přestavte si nábytek v pokoji, vraťte se ke starým koníčků nebo vyzkoušejte nějaký nový. Uvařte si Vaše oblíbené jídlo. Zkoušejte nové recepty. Pořiďte si domácího mazlíčka…
Já jsem si koupila diář s krásnými květovanými deskami, který se mi líbí a dělá mi radost sám o sobě. Každý den si do něj vyčerpávajícím způsobem napíši to, co chci za daný den udělat a stihnout. Dělá mi radost, jak jsem výkonná a hlavně na nic nezapomenu. Dává mi to určitý řád a přináší uspokojení, že nejsem na světě jen tak. Moje děti navíc baví, když mohou jednotlivé řádky škrtat.
Dělejte si radost
Není třeba pod tím hned vidět drahé dárky. Jak jsem již psala, naučte se radovat z maličkostí. Mě třeba dnes udělalo radost, že jsem si vyrobila nový jarní věnec na dveře, který se mi líbí. Kdykoli jdu okolo, podívám se na něj a zvedne mi to náladu.
Obklopte se věcmi, které se Vám líbí, učešte se, oblečte se do něčeho, co máte ráda, i když zrovna nejdete mezi lidi. Kupte si kytku do vázy, pusťte si oblíbenou hudbu, zařiďte si byt nebo pokoj, tak abyste tam jednoduše byli rádi, aby se Vám tam líbilo. Zní to jako drobnosti, ale věřte mi, že opravdu pomohu k lepší náladě.
Udržovat sociální kontakt
Člověk je sociální bytost a zkrátka potřebuje společnost. Psychologové tvrdí, že bychom měli denně potkat alespoň tři různé lidi, abychom byli sociálně uspokojeni. Ale pozor! Nepočítají se stále ti stejní dokola. Takže pokud žijete s maminkou, tatínkem a sestrou, které vidíte denně, není to dostatečně uspokojující. Čas do času je třeba potkat i někoho jiného.
Často teď slýchám od klientů, že se nemůžou s nikým střetnout kvůli riziku nákazy coronavirem. Ano, virus tu je a ještě nějakou dobu bude, ale ruku na srdce…Jak velké je riziko nákazy třeba na procházce v parku s jednou kamarádkou? A co to je proti tomu, jak se cítíte neustále sami doma? Na toto si asi musí každý udělat svůj názor. Já to mám tak, že raději se (v omezené míře) potkávám s přáteli, což mi pomáhá cítit se dobře, ale podstupuji tím určité riziko nákazy, než abych se měsíce trápila v depresích doma sama. Pro mě je psychická pohoda zcela zásadní. A jsem přesvědčena o tom, že vyrovnaný člověk je i mnohem odolnější vůči jakékoli chorobě, coronavirus nevyjímaje.
A pokud to opravdu z jakéhokoli důvodu nejde osobně, zkuste někomu alespoň zavolat nebo si dejte „online kávu“ třeba na Skypu nebo Zoomu.
Je mi jasné, že teď se mnohým z vás honí hlavou myšlenka, že se Vám nikam nechce, sociální kontakt Vám nechybí a vlastně se nemáte ani s kým potkat. Ano, i toto je typickým projevem poruch příjmu potravy. Zároveň je to ale i to, co Vás v nemoci pořád drží a je fajn s tím bojovat. Pravděpodobně i většina z vás ví, že když se mezi lidi vykope, tak je to vlastně prima.
Denně ven!
Nejen společnost, ale i změna prostředí nám pomůže ke zlepšení nálady. Pokuste se každý den vypadnout z bytu nebo domu alespoň na krátkou procházku. Věřte mi, že čerství vzduch, sluníčko a jiné prostředí Vám udělá dobře. Třeba po cestě i někoho potkáte!
Řekněte si o pomoc
Cítíte se opravdu špatně a už nevíte kudy kam? Věřte, že nejste jediná a opravdu není ostuda ani obtěžování říci si o pomoc. Ať už oslovíte kamarádku, sestru, rodiče nebo nějakého odborníka, máte na to právo a je to tak v pořádku. Každý někdy potřebuje pomoc. Práce peer konzultantů, sociálních pracovníků a psychoterapeutů je v poslední době sice omezená, ale stále tu jsou a vždy se dá někoho z nich oslovit. Nebuďte na to sama! Leckdy pomůže i jen to, že si o všem promluvíte s kamarádkou, partnerem, sourozencem nebo třeba rodičem.
Prevence
Není na místě, abych se tu vyjadřovala k tomu, jak naše vláda řeší pandemii. Názory jsou na to různé a opravdu nechci ani kritizovat ani chválit. Myslím, že mi to nepřísluší. Sama nevím, jak to udělat lépe. Co mohu ale s klidným srdcem říci, že se mi od počátku nelíbí jedna věc. Stále se řeší, jak zastavit nebo alespoň zpomalit šíření viru, aby stíhala zdravotnická zařízení. Roušky, restrikce, testování, karantény, lockdowny… fajn, asi to nějaký význam má, ale zamyslel se někdo nad tím, proč někdo se nakazí a jiný ne, i když má přímý kontakt s virem? Proč někdo ani nezaregistruje, že je nakažený a jiný skoro umírá třeskutou bolestí hlavy nebo dokonce skončí na ventilátoru v nemocnici? Právě zde se nabízí otázka prevence.
Toto je věc, kterou já se již nějakou dobu zabývám, protože nechci vystavovat riziku ani sebe ani svou rodinu. Zároveň nechci žít v izolaci s „hadrem na hubě.“ Ano, prevence je to, na co se u nás kompletně zapomnělo. Já jsem se touto otázkou zabývala dlouho. Pročetla jsem spoustu odborných článků a studií. Udělala jsem si na toto svůj názor a systém, kterým se řídím nejen já, ale i celá má rodina. Ráda se s Vámi o něj podělím, ale až příště, protože to je tak široké téma, že by se do toho to článku již nevešlo.
Co Vám ale mohu říci s jistotou, že psychická pohoda je klíčová v obraně proti jakékoli nemoci. A proto doufám, že Vám moje typy „jak přežít lockdown“ alespoň trochu pomohou k tomu, cítit se dobře. A pokud máte i vy svůj ověřený recept na psychickou pohodu, ráda se inspiruji 😊