Minulý týden nastoupila do Centra Anabell nová peer konzultantka Týna. Jelikož je to moje bývalá klientka, požádala jsem ji o krátký rozhovor o tom, jak to s ní a její poruchou příjmu potravy bylo, abych její story mohla poskytnout i Vám. Věřím, že Vás to podpoří, zvedne Vám náladu a hlavně přinese velkou dávku motivace a víry, že všechno se dá zvládnout J
Takže hurá do čtení…
Alena: Týno, jak dlouho jste se potýkala s poruchami příjmu potravy? Záměrně říkám s poruchami, protože si pamatuji, že jich bylo více.
Týna: S bulimií rok, ale výpadky se objevily i později, kdy jsem nedopatřením začala padat k anorexii. Takže celkově tak 3 roky.
Alena: 3 roky, to je dlouhá doba. Jak se tedy Vaše poruchy příjmu potravy vyvíjely. Byla to stále jen bulimie, nebo se to zvrhlo i v přejídání? A co ta anrexie?
Týna: Bulimie stále dokola a dokola, přejídání jsem prakticky nezažila. Vždy jsem měla touhu zhubnout, a když se to nepovedlo, zvracela jsem. Pak se to zvrhlo a co jsem si na vlastní kůži opravdu ozkoušela, byla ta anorexie.
Alena: Vzpomenete si, co všechno jste dělala, abyste nemusela jíst nebo nepřibrala?
Týna: Žvýkání žvýkaček, když jsem pocítila hlad; u jídla to byly malinké porce a to ještě pouze něčeho, co se hodnotí jako „zdravé“ a samozřejmě úplný odpor k tukům a sacharidům; hodně jsem cvičila, a to i třeba když jsem byla nemocná, no a to zvracení…
Alena: Kdo Vám byl největší oporou?
Týna: To nelze moc říct. Hodně mi pomáhala máma, protože i ona má zkušenosti s PPP a věděla tedy, čím si procházím. Moje sestra zase vyhledala odbornou pomoc a dokonce tam se mnou i šla a pak také Vy, jakožto nutriční poradce J.
Alena: Často se říká, že ppp pramení ze sociálního prostředí? Jaký na to máte názor. Máte dobrý vztah s rodiči a sourozenci?
Týna: S tím souhlasím, protože to společnost nás v určitém roce života ovlivňuje nejvíce. Jsou to právě roky našeho mládí, kdy snadno dáme na názory druhých, což ovlivní naše myšlení, tudíž věříme víc lidem okolo, než sami sobě. Můj vztah s rodinou je dobrý, na to v jaké společnosti dnes žijeme. Vztahy v rodině se taky mění, takže ať už bylo kdykoliv podpory více či méně, pořád jsem měla dobré zázemí, což množství lidí s PPP nemá, takže je na ně vyvíjen tlak nepochopení nejen od cizích, ale od rodiny a přátel.
Alena: A jaké jste měla dětství? Uvědomujete si něco, co přispělo k rozvoji Vaší ppp?
Týna: Když jsem nastoupila na ZŠ, okamžitě se strhla vlna posměšků a nenávistných hlášek na můj účet. Byla jsem totiž oplácaná. Trpěla jsem totiž hormonální nerovnováhou a dospívala jsem mnohem rychleji, než ostatní. Hrozilo, že by si mé tělo neporadilo s tak rychlím vývojem a musela jsem tedy začít užívat léky, které samozřejmě měly podíl na mém přibývání na váze. Děti toto NEPOCHOPÍ, a protože jsou děti „sebestředné“, nevadí jim urážet druhé.
Alena: Co Vás vedlo k tomu se začít léčit?
Týna: Vždycky jsem v sobě měla takovou „morální bariéru“, díky které si uvědomuji hodnotu života a tak je pro mě jakýkoliv pokus o sebedestrukci nerealizovatelný :D. Ale ten nejhorší moment byl, když jsem začala mít velké bolesti, vypadávaly mi vlasy, černaly nehty a kazily se mi zuby. Vydržím dost, ale tohle bylo vážně tak odporné, že jsem si řekla „STOP!“
Alena: A kde jste tedy hledala pomoc a jakou?
Týna: Pomoc vyhledala právě moje máma se ségrou, a to Centrum Anabell v Praze. Tam jsem právě započala tu cestu za uzdravením u Nutriční poradkyně – u Vás J. Postupem času přibyla i psychoterapie.
Alena: Děkuju, to se moc hezky poslouchá a lichotí mi to. J Vzpomínáte si, co Vás opravdu vyléčilo? Myslím tím, zda byl v léčbě nebo v životě nějaký zlomový bod. U mě to byl třeba nástup na vysokou školu, kdy jsem se rozhodla vše změnit.
Týna: Přesný zlom v životě nevím. Prostě jsem dospěla k určitému uvědomění . U mě to byl jednoznačně zájem o zdravou stravu, pak cvičení a především UŽÍVÁNÍ ŽIVOTA, POZITIVNÍ PŘÍSTUP i ve tmavých dnech, POZNÁVÁNÍ NOVÝCH LIDÍ, hledání HARMONIE , která zahrnovala spokojený život a tak i potřebnou PSYCHOTERAPII, která mi moc pomohla. Chtěla jsem prostě být zdravá a cítit se dobře. Měla jsem i jiné zdravotní problémy fyzického charakteru, které k tomu asi přispěly. Prostě jsem už toho živoření asi měla dost …smích
Alena: Co Vám období s poruchami přineslo, jestli vůbec něco?
Týna: Jednoznačně bych nebyla tam, kde jsem teď. Tím myslím, že mě to obohatilo a posunulo v životě mnohem dál, uvědomila jsem si cenu života, vlastní hodnotu a taky že je potřeba radovat se z maličkostí. Nalezla jsem svoje skryté vlohy, zájmy a především SAMA SEBE.
Alena: Hmm, tak to máme podobně. Já vždycky říkám, že vše, co se děje má svůj smysl.J A co naopak vzalo? Vyčítáte si to?
Týna: PPP mi bohužel přispěly k doživotním zdravotním problémům, ale i tak si nic nevyčítám. Můj život je tím vším bohatý a zajímavý, nejsem obyčejný člověk a všechno jsou to cenné životní lekce, které mě, jak už jsem zmiňovala, posunuly směrem vzhůru.
Alena: Zdravotní problémy. To není moc hezká památka. Jsem ráda, že u mě to jsou jen strie na stehnech. A jak byste ve zkratce popsala sama sebe před vyléčením a jak nyní?
Týna: Před vyléčením jsem to nebyla já. Trápila jsem se, nenáviděla jsem se, byla jsem ztracená a nevěděla jsem, co se životem. Po této zkušenosti a po vyléčení jsem našla sebe sama, vlastní hodnoty a sílu. Dalo by se říct, že jsem si našla svůj směr a radost, kterou život přináší.
Alena: Tak to máme také podobné…Co byste vzkázala lidem, kteří ppp trpí?
Týna: Určitě to nevzdávejte. Každý má dveře k vyléčení otevřené, chce to jen pořádně otevřít oči a nebát se. Tu vůli v sobě máte! NEJSTE V TOM SAMI! J
To je hezky řečené. Týno, děkuji moc za rozhovor. Věřím, že mé klienty a čtenáře povzbudí a potěší. Mějte se moc krásně, věřím, že budete při práci peer konzultanta úspěšná. Přeji Vám hodně úspěšně podpořených klientů.
Děkuji.
Tak to byl příběh Kristýny. Pevně věřím, že jednoho dne, budu mít tu čest udělat podobný pozitivně laděný rozhovor i s Vámi a že společně motivujeme další postižené poruchami příjmu potravy k vyléčení. Pokud se už teď někdo chcete podělit o svůj příběh s happyendem nebo třeba jen pozitivním průběhem a pomoci tak ostatním. Ráda ho zveřejním. Těším se na Vaše šťastné příběhy,
Alena