Mísí se mi teď v hlavě spousta myšlenek, ze kterých bych chtěla sepsat článek. Když jsem připravovala EFT kurz, říkala jsem si, že po něm se budu již věnovat zase chvíli tématu stravy. Jsem přeci také nutriční terapeut! Ale teď mi to nedá a mám jakousi vnitřní potřebu nebo nutkání napsat ještě jeden text o EFT terapii.

Po té, co jsem zveřejnila informace o kurzu, začaly mi chodit maily a zprávy na Facebook, ve kterých jste se ptali, zda EFT terapie je vhodná i pro Vás. Zda Vám pomůže. Jak poznáte, že je to to pravé… Asi neexistuje žádný druh terapie, který by seděl všem. To Vám bez vyzkoušení asi nikdo nezaručí.  Jistá si ale jsem, že EFT pomáhá i těm, kteří nevěří jeho účinkům.

Rozhodla jsem se v tomto článku věnovat se tématu, jak poznáte, že jste vhodný adept na EFT terapie. Nebo na terapie vůbec? Často mi klienti tvrdí, že to zvládnou bez psychoterapie, že na ně nevěří, mají špatnou zkušenost nebo že se nechtějí svěřovat s problémy někomu cizímu… Možná to zvládnou, možná ne, ale já se na to koukám tak, že je zbytečné se trápit, když se můžete vyléčit dříve- s pomocí terapie. Dodnes lituji, že jsem EFT „nepotkala“ dříve, a především, že jsem se nerozhodla léčit se dříve. Přišla jsem vlastně o osm let života. Věřím tedy, že i Vám tento článek napomůže sebrat odvahu a terapie vyzkoušet, pokud stále váháte nebo pochybujete. Jestli to bude EFT nebo nějaká jiná metoda, to je už na Vás.

Dnes pro Vás mám seznam 7 zaručených ukazatelů, že jste vhodný klient pro EFT terapie (nebo nějakou jinou):

1. Nakládáte si na svá bedra stále více a více úkolů a chcete je všechny stihnout

Zamyslete se nad tímto tvrzením. Děláte to nebo ne? Není třeba se za to stydět ani se na mě zlobit, pokud máte pocit, že je to tak správně a není třeba s tím cokoli dělat. Je to velmi typické nejen pro lidi s poruchami příjmu potravy, ale bohužel i pro mnoho českých lidí bez tohoto problému. Já to tak rozhodně měla a do jisté míry mám i teď.

Omluvenkou nám všem takovým může být to, že typická česká výchova a školství tomu napomáhají, ba dokonce nás to přímo učí. Kdo z nás nikdy neslyšel výchovné věty typu: „Bez práce nejsou koláče!“ nebo „Když já byl mladý, to jsem musel…“ ba dokonce „ Jak by to vypadalo, kdyby byl každý líný jako ty!“

Obzvláště ve svém anorektickém období jsem byla velmi zaměřená na to, aby všechno bylo perfektní, hlavně já abych byla perfektní. Nedokázala jsem si jen tak sednout a odpočívat. Můj život se postupem času stal takový nikdy nekončící kolotoč povinností, úkolů, závazků…stresu. Nedokázala jsem se zastavit, za své jsem brala i povinnosti druhých, měla jsem nutnou potřebu všem pomáhat, všechny zachraňovat. Bylo to jako naskočit do rozjetého vlaku, který ne a ne zastavit. Tolikrát jsem si říkala, že když teď zatnu zuby a zamakám, tak pak už to bude dobré, odpočinu si a budu si užívat. Dnes už s jistotou můžu říci, že klid nikdy nepřijde, pokud si toto nepřipustíte a nerozhodnete se to změnit.

A víte, co jsem ještě dělala? Odsuzovala jsem lidi, kteří odpočívali- „flákače.“ Často jsem si stěžovala, kolik toho mám a co všechno musím a jak jsem z toho unavená…ale víte co? Vlastně mi to dělalo dobře, protože jsem tím všem vlastně říkala, jak jsem dobrá a co všechno zvládnu.

Nemyslete si, že teď po vyléčení jsem dokonalá. Stále mám sklony k určité míře workoholismu, i když už únosné a umím i odpočívat a užívat si života. Nikoho neodsuzuji, ba dokonce občas i závidím těm, kdo umí svůj volný čas, zájmy a odpočinek stavět na první místo. Ale i já už nemám problém jen tak jít a s dětmi kopat do listí, protože je krásné pozorovat, jak červené a žluté lupeny javoru létají všude kolem. Už vím, že život není jen o práci, ale hlavně o prožitcích.

 

2. Žijete život oběti

Nemáte pocit, že své poruchy příjmu potravy občas zneužíváte a že na ní shazujete všechnu vinu za Vaše problémy? Ne? A nesvalujete ji náhodou na šéfa, učitelku, práci, ekonomickou situaci, rodiče či partnera, Vaši výchovu, politiku…? Je velmi snadné a hlavně pohodlné dávat vinu za své problémy ostatním. I já si tímto prošla. Často jsem si stěžovala, vinila všechno okolo a sama sebe přesvědčovala, že já jsem dobrá a dokonalá. Samozřejmě, že jsem tomu nevěřila, a tak jsem o tom potřebovala utvrdit alespoň okolí. Byla jsem pesimista a bála se reakce ostatních, když se mi něco nepovedlo.

Víte, co za tím vším bylo? Strach vzít zodpovědnost sama za sebe. Strach ze zklamání, obava, že nejsem dost dobrá.

Jak reagujete na popud okolí, že přeci můžete své problémy vyřešit. Že se třeba můžete z poruchy příjmu potravy vyléčit? Nemáte náhodou v záloze kouzelné slovíčko „ALE“? Vy se přeci snažíte, děláte pro to maximum, ALE ten a ten a to a to Vám v tom brání. Není pro Vás náhodou bezpečné a pohodlné si Vaše problémy nechat? Umíte se vůbec s lidmi bavit o něčem jiném než o katastrofách, problémech, skandálech…o tom, jak máte všechno těžké?

Vím, že to zní divně a nelogicky, ale naše podvědomí a psychika na logiku nehrají. Já otevřeně přiznávám, že jsem nechtěla, bála se a držela se své poruchy příjmu potravy zuby nehty. Dnes jako terapeut musím říci, že oběti, jsou snad nejtěžší klienti. Ale i s nimi jde pracovat. Já jsem toho důkazem.

ALE…Pokud za své problémy nepřijmete zodpovědnost, nemůžete je nikdy vyřešit. To si pamatujte.

 

3. Pořád někoho zachraňujete nebo máte potřebu někomu pomáhat

Velmi často se u svých klientů také potkávám s tím, že se snaží zachraňovat svět a všechny kolem sebe. Cíleně se zaměřují na problémy druhých, vyhledávají je a vynakládají spoustu sil na jejich řešení. Nesnesou představu, že někdo trpí. Občas dokonce problémy druhým vnucují a přesvědčují je, že je nezbytné je řešit (samozřejmě s jejich pomocí). Neopomíjejí sdělovat v rámci pomoci a záchrany i ty nejčernější scénáře- čím větší problém, tím lepší!

Super strategie, jak se vyhnout řešení vlastních problémů, co myslíte?

Pokud inklinujete k profesím typu zdravotní sestra, záchranář, pečovatelka či terapeut, studujete psychologii nebo se na to chystáte, může to být i Váš případ. Nepřemýšlíte náhodou o práci v neziskovce či dobrovolnictví? Může to být fajn, ale pozor na fyzické i psychické vyčerpání. Doufám, že jsem se tímto někoho z Vás, kdo máte podobné plány či profesi, nedotkla. Rozhodně nechci tvrdit, že každá zdravotní sestra nebo dobrovolník je zralý na terapii. Vždyť já také pomáhám lidem, líbí se mi to, vidím v tom smysl a mám to ráda. Jen je pravda, že dříve jsem se pomáhání druhým oddávala mnohem více. Teď již umím oddělit svůj pracovní a soukromý život a v žádném případě je nepropojuji.

 

4. Stěžujete si často a jste za každých okolností negativní

Věděli jste, že to jak přemýšlíme a čemu věnujeme pozornost, má důsledek na realitu? Možná se Vám to zdá jako otřepaná fráze alternativních léčitelů, ale dnes už na to existují i vědecké podklady a důkazy. Pokud na všem hledáte jen to negativní, často vytváříte katastrofální scénáře, často kritizujete lidi (především za jejich zády) a několikrát za den si vzpomenete, jak je život na houby, asi to tak opravdu i bude.

Z tohoto důvodu mě nevyhovovala při léčbě mé bulimie klasická psychoterapie, kde jsme se neustále s terapeutkou pitvali v mé minulosti. Stále do kola jsme se vraceli k těm nejhorším vzpomínkám z mého dětství. Paní terapeutka se sice snažila se mnou dojít k nějakému racionálnímu vysvětlení a pochopení oněch vzpomínek jinak, ale na mě to nefungovalo. Ba naopak…vedlo to jen k tomu, že jsem si je stále připomínala a vytvářela z nich nejčernější realitu. Trápila se ještě víc a můj život se podle toho i odvíjel. Byla doba, kdy jsem si stále na něco stěžovala a svým způsobem to bylo moje hobby. Byla jsem schopna se zapojit i do různých internetových diskuzí, kde si lidé stěžovali na hlouposti jako ceny v obchodech nebo kvalita nějakého zboží či služby. Bylo jedno, co hanili, hlavně, že se to pořádně rozmázlo a byl z toho velký skandál. Vzpomínám si, že byla i doba, kdy jsem se snad ani nedokázala s lidmi bavit o radostech a úspěších, vždy jen o problémech. Byla jsem negativní, kdy jen to šlo a mohu vám říci, že můj život stál za houby.

A víte, co bylo nejhorší? Když se mi přeci jen něco povedlo (zpětně vím, že toho nebylo zrovna málo), považovala jsem to za samozřejmost a neodpustila jsem si poznámku, že to přeci mohlo být lepší, protože…(důvod se vždy nějaký našel). Nebo že se to ještě může pokazit.

Shrnula bych to slovy, že můj život byl vlastně jeden ohromný průser! Pokud to máte podobně, řešte to! Nestojí to za to, věřte mi.

 

5. Čekáte na to, až budete šťastni

Jestliže jste dospěli na základě předchozích odstavců k závěru, že i Váš život je jeden velký problém, možná také máte tzv. syndrom čekání na štěstí. Neboli si dáváte často mezníky, kdy už budete spokojeni a všechno bude fajn.  Možná si kupujete spoustu věcí a očekáváte, že Vás konečně uspokojí, možná si dáváte těžší a těžší cíle, za kterými už konečně čeká klidný život. Možná dáváte zodpovědnost za Vaše štěstí Vašemu novému partnerovi, práci nebo bydlení. Nepřijde štěstí s koncem zimy? Na dovolené? Ve třiceti letech?…Asi stále nepřichází, že? Cítíte se unaveni, frustrováni, možná máte i deprese nebo úzkostné stavy.

Já osobně měla pocit, že stále něco hledám, honím a stále před něčím utíkám a stále NIC! Šla jsem třeba na nějakou akci s kamarády, těšila jsem se, a pak jsem se cítila jako želva v ulitě, která k sobě nepustí ani střípek radosti. V každé společnosti, v jakémkoli prostředí jsem se cítila, jako bych tam nepatřila. Navenek jsem se radovala, dělala jako by nic, tvářila se spokojeně. Ale uvnitř jsem byla nešťastná, zoufalá, sama. A potřebovala jsem pryč. Potřebovala jsem se jít přejíst! A víte, co bylo nejhorší? Když jsem se opravdu konečně dostala domů, byla jsem nešťastná i tam.

Věřte mi, že štěstí nepřijde, pokud ho k sobě nepustíme mi.

 

6. Dáváte sobě a svým potřebám jen minimální hodnotu

Jste k sobě kritičtí? Když se Vám něco nepodaří, pamatujete si to ještě hooodně dlouho? Uvědomujete a připouštíte si jen své špatné stránky? Bažíte si v seznamu svých špatných vlastností, ale když se Vás někdo zeptá na ty kladné, tak se skoro stydíte a mlčíte jako ryba, protože máte pocit, že snad ani žádné nejsou?

Možná se také hodně zabýváte tím, co si o Vás myslí druzí a bojíte se toho, že Vás zkritizují či odsoudí. Máte potřebu ujišťovat se, zda o Vás smýšlí v dobrém a mají Vás rádi. Pravděpodobně se i Vy snažíte srovnávat s druhými, dotahovat se na ně a ze všeho nejvíce špatně se cítíte, když Vás někdo pochválí, a tak raději hned přemýšlíte, co za tím je a v čem se máte zlepšit. Nemáte náhodou potřebu se všem zavděčit a chováte se tak, abyste celému světu vyšli vstříc?

Toto všechno jsou typické projevy toho, že se nemáte dostatečně rádi. Seznam projevů „nesebepřijetí“ by mohl být mnohem delší, toto je jen krátký výňatek toho, jak jsem to mívala já. Dost barvitě si vzpomínám třeba na to, že jsem se bála obléknout se do jiného stylu, než byl obvyklý pro člověka, se kterým jsem se měla setkat nebo strávit den. Proč? No, co kdyby se mu to nelíbilo. Už jako malé holce se mi líbily sukně a šaty. Možná to bylo pro to, že je hodně nosila moje maminka, nevím. Ale na druhou stranu jsem si je neoblékala, protože to nebylo obvyklé. Sukni jsem si vzala jen, když jsme šli se školou do divadla. To je měla většina holek a já tedy nevystupovala z davu. Ve všední den bych se bála, že po mě budou všichni koukat a že se mi snad budou i smát. Pěkná blbost, že? Dnes si sukně užívám, kdykoli se mi chce.

 

7. Potřebujete mít vše (hlavně jídlo) pod kontrolou

Neznáte náhodou kalorické tabulky zpaměti? Nejíte náhodou pouze „bezpečné potraviny“, které znáte a dávají Vám určitý pocit jistoty, že máte své jídlo pod kontrolou, že se nemůže nic stát ani s Vaší váhou ani s Vaším zdravotním stavem?

A co Váš stravovací režim? Hádám, že ho máte přesně naplánovaný na celý den dopředu. A když se náhodou něco nepovede, rozhodí Vás to na celý zbytek dne a možná i déle. Prostě když se Vám Vaše jídlo vymkne z kontroly, jako by se Vám z kontroly vymkl celý svět. Možná si říkáte, že je to u lidí s poruchou příjmu potravy typické a není to nic výjimečného. Ano, máte pravdu, ale je to tak správně? A nepotřebujete mít náhodou pod kontrolou i jiné oblasti Vašeho života?

Já třeba trpívala různými strachy, a to i z věcí, které jsem ani nemohla ovlivnit. Strach z nemocí, klíšťat, autonehody… myslela jsem stále na to, co by se mohlo stát, a plánovala jsem, co bych dělala, kdyby se nejčernější scénáře vyplnily. Byla jsem neustále sevřená a vymýšlela si rituály, které by mě jakoby měly ochránit. Např. na zkoušku na VŠ jsem chodila vždy v jedné halence a stejném saku, protože jsem věřila, že mi nosí štěstí a že zkoušku tedy udělám.  A takových „strategických pomůcek“ jsem měla plno. Můj život byl vlastně jeden velký strach a boj za to, abych vše měla pod kontrolou. Neustále jsem myslela na všudypřítomné nebezpečí. V tomto směru jsem asi byla trochu extrém a netvrdím rozhodně, že všechny tyto strachy musí provázet poruchu příjmu potravy, ale ruku na srdce…Jak je to s Vaším strachem z neznámých potravin, „nadmíry“ jídla, z vykolejení z naplánovaného režimu, z porce, kterou Vám neodsouhlasil Váš výživový specialista, přibrání na váze…nepotřebujete to mít náhodou pod kontrolou?

A víte co, pokud na Vás sedí alespoň jeden z těchto sedmi bodů, které jsem v tomto článku popsala, nemáte asi úplně pod kontrolou svůj vlastní život.

Při psaní tohoto článku jsem jako obvykle vycházela z vlastní zkušenosti. Ve své podstatě jsem měla problém se všemi těmito body. To ale neznamená, že je musíte mít všechny i Vy. Teď si říkám, že celý text je psaný tak, jako bych Vám chtěla všech sedm problémů vnutit a byla přesvědčena, že je máte. Není to tak! Snažila jsem se psát stylem, aby pro Vás bylo co nejjednodušší se do všeho vžít a představit si své vlastní prožívání a vnímání některých skutečností. Doufám, že se tento záměr povedl. S jistotou Vám ale mohu doporučit, pokud alespoň jeden z těchto problémů máte, zapomeňte na věčné ALE a hledejte řešení. EFT může být vhodnou cestou pro Vás.

Držím Vám palce, a kdybyste cokoli potřebovali, napište mi. Ráda Vám poradím,

Alena