Nikdy v životě jsem si nedala předsevzetí do nového roku, i když jsem o tom mnohokrát uvažovala, a to především v době mých ppp, kdy jsem samozřejmě chtěla za každou cenu zhubnout. Ale ani tak jsem si předsevzetí nedala. Nikdy mě nenapadlo proč. Asi jsem nad tím ani moc nepřemýšlela, tedy až do dneška. V mém životě se a poslední rok událo mnoho změn- konečně jsem se odstěhovala ze sídliště na periferii, naskytlo se mi několik zajímavých pracovních příležitostí, narodila se mi druhá dcera, vznikl projekt Normálně jíst…a mnoho dalšího. Všechno tohle mě přimělo teď na konci roku k přemýšlení a hlavně myšlence „Co dál?“ Kam vlastně chci ten svůj život směřovat? Co od něho očekávám?

Jsou to samozřejmě těžké otázky a sama na ně neumím úplně jednoznačně odpovědět během chvíle. Ale právě od těchto otázek jsem se dobrala ještě k jedné důležité myšlence: „Přinesl mi rok 2017 to, co jsem chtěla?“ Stalo se toho mnoho, jsem za tento rok vděčná, protože mě posunul nejméně o tisíc kroků dále. Spoustu jsem se toho naučila, mnohé věci pochopila, a i když byly chvíle, kdy mi nebylo zrovna do smíchu, vím, že i ty měly v mém životě své místo a účel. Rok 2017 pro mě byl velmi těžkým rokem plný změn, ale také krásným a důležitým rokem. Tohle všechno jsem si uvědomila, ale ani tak neumím říci, zda mi přinesl to, co jsem očekávala. Proč? Protože nevím, co jsem očekávala! Jednoduše jsem do něj vstupovala bez plánů a cílů. Jediné, co jsem měla dost jasně naplánované, byl porod a víc nic. Měla jsem si dát předsevzetí? To bych alespoň o jedné věci věděla, zda se mi splnila či ne. Mám si ho dát tedy letos? S touhle představou mi běhá mráz po zádech. Co když ho nedokáži splnit? Zklamu sama sebe nebo dokonce někoho dalšího, když mu o svém předsevzetí řeknu. Ne, to se mi nelíbí…Možná čtete jen slova, možná stejně jako já vnímáte i to, co je mezi řádky- STRACH! Strach ze selhání. Ano, to byl důvod, proč jsem si nakonec nikdy nedala předsevzetí. Protože jsem se bála. Je to pro mě příliš velký závazek. Předsevzetí není nic pro mě. Já když něco dělám, dělám to pořádně, a právě proto považuji i předsevzetí jako závazné. Sousta lidí to má asi jinak. Prostě si řekne, že přestane kouřit, vydrží to dva dny, a pak zase začne a vše přejde jako by nic. Ale tak já to nedokáži. Pro mě je předsevzetí závazek, který by mě „zavazoval“ celý rok. Taková nesvoboda, povinnost…To se mi nelíbí. To není nic pro mě. Možná by pomohlo zapracovat na mém sebevědomí a vůbec si myšlenku nesplnění nepřipouštět, možná je potřeba to uchopit jinak.

Myslím, že málokdo své předsevzetí splní a všeobecně v naší společnosti jsou brána jako cosi rituálního, co předem považujeme spíše za zvyk, ale nebereme je vážně. Tento přístup já neakceptuji, ale to nevadí. Ať už na předsevzetí nahlížíme tak či onak. V obou případech je to asi k ničemu. Pokud něco opravdu chceme dosáhnout (například vyléčit se z ppp) je třeba to brát vážně, tak jako předsevzetí beru já.  Na druhou stranu, pokud toho opravdu chceme dosáhnout, je potřeba mít pozitivní přístup. Pokud se tedy bojíte selhání nebo předsevzetí berete jako závazek, který Vám leží na bedrech ve smyslu „MUSÍM.“ Budete dost pravděpodobně už dopředu otrávení a nebude se Vám chtít pustit se do jakékoli akce, takže dost pravděpodobně jen na konci roku vyhodnotíte, že to neklaplo. Možná se mýlím, možná to máte jinak. Ale já to vnímám takto, a to je můj důvod, proč předsevzetí odmítám.

I tak jsem se ale rozhodla, že si rok 2018 naplánuji a stanovím si cíle, kterých bych chtěla dosáhnout. Žádné předsevzetí, jen sny a cíle. Zní to nezávazně? Ano, není v tom žádná nátlak ani již zmíněný závazek a přesto je chci splnit a dosáhnout. Prostě CHCI, nikoli MUSÍM. A víte co? Vím, jak na to.

Díky přemýšlení nad tím vším, co vám dnes píši, jsem se přenesla i zpět do dob, kdy jsem osm dlouhých let bojovala s ppp. Nedala jsem si žádné předsevzetí, že se vyléčím, a přesto se to podařilo. Proč, protože jsem se prostě rozhodla. Už jsem měla toho věčného kolotoče, sebekritiky, sebenenávisti a věčné kontroly každého sousta č i každodenního vážení se po krk. Chtěla jsem žít, žít tak jako moji spolužáci. Chtěla jsem si užívat život, ne živořit ve vězení. Bylo to těžké, musela jsem si srovnat sama v sobě soustu otazníků a přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí…Opravdu to takto ve svém životě chci? Jsem odhodlána natolik, že jsem rozhodnutá změnit svůj život? Že jsem rozhodnutá měnit sama sebe? Že jsem rozhodnutá opustím své bezpečné zóny?…Ano, jakmile jsem si na vše odpověděla pozitivně a dokázala si představit, co vlastně budu dělat bez anorexie a přejídání, ROZHODLA JSEM SE! CHCI SE VYLÉČIT! A tak se dal můj život do pohybu.

• Užívám si život.
• Raduji se, směju se a jsem veselá.
• Žiju se svým tělem a mám ho ráda.
• Miluji jídlo a užívám si ho.
• Vyléčila jsem se z ppp.

Nebylo to lehké, nebylo to ze dne na den. Stálo mě to mnoho krušných proplakaných dnů, spoustu momentů, kdy jsem si říkala, že to nezvládnu, spoustu pádů a opětovného vstávání z „bláta“, ale i okamžiky, kdy jsem na sebe byla hrdá, jaký jsem udělala pokrok a pocit, že to má smysl a že to jde! Jediným mým tajemstvím, proč to šlo, bylo rozhodnutí!

A právě proto jsem se teď na konci roku rozhodla zrevidovat své sny, cíle a touhy a proměnit je v rozhodnutí. Pojďte do toho také a začněte třeba právě u vyléčení se z ppp. Nehledejte hned řešení JAK, ale utřibte si nejprve v hlavě PROČ to chcete, CO přesně chcete a co Vám to přinese do života, Uvědomte si, zda jste ochotni přijmout i druhou stranu mince- možná se budete muset něčeho vzdát, budete muset změnit své zvyky a vystoupit ze zaběhlých kolejí. Představte si,  jaké to bude potom  a ROZHODNĚTE SE, že to opravdu chcete a že cestu k cíli najdete.

Já osobně si plánuji stanovit více cílů pro rok 2018. Již několik dnů nad tím přemýšlím. Beru jednotlivé oblasti mého života, vnímám, jak se v nich cítím teď a přemýšlím, jak bych se v nich cítit chtěla. Nejde totiž o to něco získat, ale zásadní je, jak se při tom cítím. A víte, jak budu trávit Silvestra? Se dvěma malými dětmi je takřka nemožné slavit s přáteli do brzkého rána, i když přiznávám, že bych si po třech letech mateřské něco takového klidně nechala líbit, budeme  tedy doma a až dáme holky spát, budeme s manželem vytvářet náš společný vision board pro rok 2018, kam si chceme nakreslit a popsat to, co chceme společně prožít a zvládnout v příštím roce, jak chceme náš společný život změnit a vylepšit. Vystavíme si ho na viditelné místo, abychom se mohly z našich snů těšit a hlavně, aby nám neustále připomínal, pro co jsme se rozhodli a co chceme v roce 2018 zažít, prožít a zvládnout.

Možná Vám to připadá trochu divné, ale z vlastní zkušenosti vím, že rozhodnutí je základ úspěchu, ale udržení motivace a uvědomění si daného rozhodnutí je také velmi důležité. Děláme to proto, že už si nechceme nechat utíkat život mezi prsty. Například o dovolené na Madeiře mluvíme už pět let a ještě jsme tam nebyli. ..Rozumíte jak to myslím? Možná nejste tak hraví jako my, pak Vám postačí třeba jen trefná cedulka do diáře nebo peněženky. Důležité je ale stále si své rozhodnutí a touhu po lepším životě a svých snech připomínat.  Ale hlavně ROZHODNOUT SE!

A co bude můj visionboard obsahovat? Ještě přesně nevím, protože ho budem tvořit ve dvou, ale jsem si jista, že tam bude cíl naší dovolené, zahrneme, to co bychom rádi udělali pro naše dcerky, ale i pracovní cíle a mnoho dalšího. Naše rozhodnutí budou ambiciózní, ale reálná a bude jich tak akorát J

Moje rada na konec zní, zanalyzujte svůj život ze všech možných stránek (osobní, pracovní, zdravotní…). Promyslete, jak se v nich cítíte a zda byste nechtěli něco jinak a vytvořte si cíle/sny pro rok 2018. Žádné předsevzetí ve smyslu MUSÍM, ale rozhodnutí ve smyslu CHCI!

Chcete se vyléčit z ppp? Proč? Jak se pak budete cítit? Jaké pocity Vám to přinese?  …

Držím Vám pěsti a nebojte se říci si o pomoc, třeba u mě a na normalnejist.cz.

Jsem tu to Vás,

Alena